ECLI:CZ:US:2010:3.US.2757.09.1
sp. zn. III. ÚS 2757/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. N., zastoupené Mgr. Jakubem Žiškou, advokátem v Brně, Havlíčkova 13, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2009 č. j. 8 Co 1108/2009-102, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 26. 10. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že jím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i do práva dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 3. 2009 č. j. 25 C 15/2008-87 bylo podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení ve věci stěžovatelčiny žaloby proti E.ON Česká republika, s. r. o., o zaplacení částky "1.812.903,333" Kč s příslušenstvím, dále pak bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky pak Krajský soud v Českých Budějovicích toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to ústavní stížností napadeným usnesením, a rozhodl, že žalovaný nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nutno dodat, že v daném soudním řízení Krajský soud v Českých Budějovicích svým dřívějším usnesením ze dne 28. 11. 2008 č. j. 8 Co 2162/2008-59 změnil usnesení soudu prvního stupně mimo jiné tak, že stěžovatelce přiznal osvobození od soudních poplatků z jedné poloviny a ustanovil jí zástupce pro řízení advokáta Mgr. Vladimíra Kyrycha.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že je vysokého věku a že z tohoto důvodu a také s ohledem na výši svého důchodu nebyla schopna uhradit příslušný soudní poplatek a chránit tak svá práva u soudu. Požádala proto o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce pro řízení. O této žádosti pak rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích, jak shora uvedeno. Poté byla Okresním soudem v Českých Budějovicích vyzvána k úhradě soudního poplatku, soud však následně, vzhledem k tomu, že se její poměry nijak nezměnily a ona soudní poplatek nezaplatila, řízení zastavil shora citovaným usnesením, které pak odvolací soud ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil. Stěžovatelka soudům obou stupňů vytýká, že dostatečným způsobem nepřihlédly k jejím majetkovým a sociálním poměrům, které prý odůvodňovaly osvobození od soudních poplatků. V souvislosti s tím stěžovatelka poukazuje na svůj vysoký věk a "poměrně nízký" důchod, jehož výše po uhrazení nezbytných plateb údajně neumožňuje zaplacení vysokého soudního poplatku. Krajský soud v Českých Budějovicích dle stěžovatelky postupoval svévolně, když dostatečně neuvážil veškeré rozhodné skutečnosti, a v důsledku toho jí bylo upřeno právo na přístup k soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s tím, jak obecné soudy posoudily otázku, zda v dané věci jsou naplněny důvody pro osvobození stěžovatelky od soudních poplatků. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do činnosti soudů obecných přichází tedy v úvahu až v případě takových pochybení, jež se promítají i do ústavněprávní roviny.
Věcné posouzení předmětné otázky je, jak plyne z výše uvedeného, věcí obecných soudů, do kterého Ústavní soud není oprávněn zasahovat, ledaže by příslušné hodnocení bylo natolik věcně nesprávné, a to např. v důsledku zjevných omylů, logických vad nebo snad argumentace evidentně irelevantními skutečnostmi, že by je bylo možno označit za libovolné, "extrémní" či rozporné s "principy spravedlnosti". Jak je zřejmé ze shora zmíněného usnesení ze dne 28. 11. 2008, Krajský soud v Českých Budějovicích se otázkou osvobození od soudních poplatků podrobně zabýval, přičemž vzal v úvahu výši stěžovatelčina důchodu, výši případného (celkového) soudního poplatku, jakož i skutečnost, že stěžovatelka je vlastnicí činžovního domu s pozemkem v Brně (zde se pak vypořádal se stěžovatelčinou argumentací, že daný dům nelze zohlednit, protože je "vybydlen"), a dospěl k závěru, že je stěžovatelku možno osvobodit do soudních poplatků jen zčásti. Ústavní soud přitom nemá, co by z hlediska ústavnosti (viz výše) daným závěrům vytknul; na doplnění snad je možno uvést, že argumentaci vlastnictvím zmíněného domu, kterou stěžovatelka v ústavní stížnosti nijak nereflektuje, pokládá za případnou, neboť majetkovou situaci žadatele nelze posuzovat toliko z hlediska jeho aktuálního příjmu. Jde-li o stěžovatelčin poukaz na její vysoký věk, nutno připomenout, že jí byl pro dané řízení ustanoven právní zástupce, což představuje - nehledě na úsporu (případných) výdajů - podstatnou "kompenzaci" tohoto jejího (možného) znevýhodnění.
Jde-li pak o podmínky samotného zastavení řízení, stěžovatelka nic nenamítá. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu