ECLI:CZ:US:2010:3.US.2778.10.1
sp. zn. III. ÚS 2778/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky TAGROS a. s., se sídlem Troubelice 24, zastoupené JUDr. Radomírem Pavlíkem, advokátem v Olomouci, Thomayerova 1283/4, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 27. 5. 2010 č. j. 69 Co 156/2009-504, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatelka navrhla zrušení výroků o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále též "krajský soud"), neboť tvrdí, že jeho vydáním došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z ústavní stížnosti a z kopie přiloženého rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem krajský soud ve výroku II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení tak, že rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tím, že stěžovatelku po celou dobu řízení zastupoval na základě plné moci JUDr. Radomír Pavlík, který je od roku 1995 členem představenstva stěžovatelky. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud osoba hmotněprávně oprávněná jednat za stěžovatelku pověřila JUDr. Radomíra Pavlíka, který je členem představenstva stěžovatelky, nejedná se o zmocnění advokáta v režimu zákona o advokacii, ale o pověření člena kolektivního statutárního orgánu podle §21 odst. 1 písm. a) OSŘ. Vzhledem k této skutečnosti stěžovatelce nevznikly v průběhu řízení žádné náklady.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila svůj nesouhlas s tímto rozhodnutím krajského soudu o náhradě nákladů řízení a uvedla, že krajský soud rozhodl v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci a tímto postupem porušil její právo na spravedlivý proces. Své tvrzení stěžovatelka podpořila argumentem, že tentýž soud v jiném složení senátu při shodných účastnících řízení v obdobné věci rozhodoval jinak, když náhradu nákladů řízení, spočívající v účelně vynaložených nákladech za právní zastoupení stěžovatelky zástupcem JUDr. Radomírem Pavlíkem, přiznal dle výsledku v projednávané věci. Dle stěžovatelky je výklad krajského soudu, provedený v napadeném rozsudku, výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu a představuje nepředvídatelnou interpretační libovůli soudu.
Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Ve svém vyjádření uvedl, že v předmětné věci v otázce náhrady nákladů řízení zaujal stanovisko, které není ojedinělé, a odkázal v této souvislosti na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Po přezkoumání argumentů uvedených v ústavní stížnosti, a napadeného rozhodnutí, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení řádně a srozumitelně odůvodnil, když uvedl důvody, které jej k napadenému rozhodnutí vedly. K námitce stěžovatelky stran předchozích odlišných rozhodnutí téhož soudu Ústavní soud uvádí, že odlišná rozhodnutí, na něž stěžovatelka poukazuje (v nichž byla přiznána náhrada nákladů řízení právnímu zástupci stěžovatelky - členu jejího statutárního orgánu), byly vydány v roce 1997, 2000 a 2002, tedy v období před zhruba deseti lety, během něhož došlo k vývoji judikatury v tomto směru.
Ústavní soud se již k problematice náhrady nákladů řízení ve vztahu k nákladům vzniklým zastupováním osobou hmotněprávně oprávněnou jednat za stěžovatele vyjádřil ve svých předchozích rozhodnutích (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 3114/08 a usnesení sp. zn. III. 1428/09). V usnesení ze dne 3. února 2009 sp. zn. II. ÚS 3114/08 Ústavní soud vyslovil, že za ústavně souladný lze považovat závěr, že pokud osoba hmotněprávně oprávněná jednat za stěžovatele pověřila zastupováním advokáta, který je členem představenstva stěžovatele, nejedná se o zmocnění advokáta v režimu zákona o advokacii, ale o pověření člena kolektivního statutárního orgánu podle ust. §21 odst. 1 písm. a) OSŘ. Jinými slovy je tím řečeno, že stěžovatelem argumentačně prosazované řešení předmětného vztahu je obcházením zákona k tíži vedlejšího účastníka řízení. Tato úvaha, uvedl Ústavní soud, je ostatně patrná i z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 560/2004, na nějž se obecný soud odvolal. Uvedený závěr lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc.
Obdobně jako ve svých předchozích rozhodnutích Ústavní soud konstatuje, že posouzení postavení zástupce stěžovatelky (v tomto případě JUDr. Radomíra Pavlíka) v předmětném řízení se opírá o výklad podústavního práva, konkrétně ust. §21 odst. 1 písm. a) OSŘ, bez jakéhokoliv ústavněprávního přesahu. Materiálně totiž obecný soud vůbec nevyloučil, aby JUDr. Radomír Pavlík jednal za stěžovatelku, která tím prakticky využívala jeho odborných znalostí. Jinými slovy řečeno, nedošlo ani k vyloučení práva na právní pomoc, poskytovanou JUDr. Radomírem Pavlíkem. Uvedený postup přitom nebyl pro stěžovatelku nepředvídatelný s ohledem na ustálený názor nauky, že procesní právo upravuje jednání před soudem za právnickou osobu samostatně (Winterová, A. a kol.: Občanský soudní řád s vysvětlivkami a judikaturou. 3. aktualizované vydání podle stavu k 1. 1. 2007. Linde Praha, 2007, str. 49; Bureš, J. a kol: Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006. str. 80). Lze tak považovat za ústavně souladný závěr, že pokud JUDr. Radomír Pavlík, který je jedním z jednatelů žalované společnosti oprávněným k samostatnému jednání za tuto společnost, jedná za tuto společnost v soudním řízení, nejde o zmocnění advokáta v režimu zákona o advokacii, ale o jednání ve smyslu ust. §21 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Pokud jde o otázku náhrady nákladů řízení, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
V posuzované věci Ústavní soud neshledal, že by postupem soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek dotčení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu