ECLI:CZ:US:2010:3.US.2791.10.2
sp. zn. III. ÚS 2791/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. prosince 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. P., zastoupeného JUDr. Josefem Cholastou, advokátem v Krnově, Hlavní náměstí 46/14, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2010 č. j. 66 Co 1328/2009-51 a usnesení Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 30. 10. 2009 č. j. 32 E 765/2009-38, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 24. 9. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a také práva zakotvená v čl. 10 odst. 1 a čl. 32 Listiny. K ústavní stížnosti stěžovatel připojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Jak patrno z ústavní stížnosti a jejích příloh, napadeným usnesením Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově byl k návrhu oprávněného - města Krnov nařízen proti stěžovateli výkon rozhodnutí vyklizením bytu č. 21 o velikosti 1+3 na výše uvedené adrese a přestěhováním stěžovatele a všech, kdo s ním bydlí, do náhradního ubytování zajištěného v bytě č. 5 o velikosti 1+1 v domě v Albrechtické ulici č. 156 v Krnově. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě usnesení soudu prvního stupně potvrdil výše označeným usnesením.
V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že v podaném odvolání argumentoval tím, že náhradní ubytování není důstojné pro ubytování pětičlenné domácnosti (2 nezletilých dětí, matky samoživitelky, stěžovatele a jeho manželky) a že jsou současně vyklizovány i nezletilé děti, což je v rozporu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte. Odvolací soud se s těmito odvolacími důvody vypořádal tak, že tuto otázku vyřešil soud v nalézacím řízení při rozhodování o formě bytové náhrady. V návaznosti na to stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezabývaly přednesenými námitkami, resp. otázkou kvality náhradního ubytování, a že neprovedly prohlídku náhradního ubytování, zda bytová náhrada vyhovuje po hygienické stránce. Nezjišťovaly tak, zda náhradní ubytování splňuje lidsky důstojné ubytování s ohledem na to, že jde o pětičlennou domácnost s dvěma nezletilými dětmi. Stěžovatel má za to, že přidělovaný byt nesplňuje kriteria lidsky důstojného ubytování.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Obecným soudům je třeba dát za pravdu, že otázku, jaká bytová náhrada stěžovateli náleží, tedy v daném případě náhradní ubytování (§712 odst. 4 a 5 občanského zákoníku), byla již "s konečnou platností" vyřešena v nalézacím řízení a soudy v řízení vykonávacím ji znovu otevírat nemohou. Stejně tak ji v této fázi nemůže řešit ani Ústavní soud; v této souvislosti možno stěžovateli vytknout, že pokud nesouhlasil s podobou bytové náhrady, mohl a měl se ve stanovené lhůtě obrátit na Ústavní soud. Důvodem zásahu Ústavního soudu do rozhodování obecných soudů v exekučním řízení by mohla být v daných souvislostech pouze situace, že by bytová náhrada evidentně neodpovídala bytové náhradě stanovené v rozsudku nalézacího soudu, a to nejen z formálního, ale i z faktického hlediska. Vzhledem k ustanovení §712 odst. 4 občanského zákoníku stěžovateli náleželo právo maximálně na byt o jedné místnosti, přičemž tato podmínka byla v daném případě splněna, neboť stěžovateli byl poskytnut standardní jednopokojový byt (a to i co do celkové plochy, která činila 40 m2). Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly prohlídku bytu za účelem zjištění, zda vyhovuje po hygienické stránce, tato potřeba však z ničeho nevyplynula, neboť stěžovatel v řízení netvrdil, že by byl předmětný byt neobyvatelný. Vznesl pouze zcela nekonkrétní námitku, že byt není dostatečně vybaven, a s touto námitkou se krajský soud vypořádal. Vzhledem k tomu Ústavní soud nemá, co by obecným soudů z hlediska ústavnosti mohl vytknout.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout. Protože ústavní stížnost nebylo možno meritorně projednat, Ústavní soud se nemohl zabývat ani návrhem ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, kterýžto sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu