ECLI:CZ:US:2010:3.US.2813.09.2
sp. zn. III. ÚS 2813/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupeného JUDr. Petrem Živělou, advokátem ve Vyškově, Puškinova 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009 č. j. 8 Ans 6/2009-83 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008 č. j. 62 Ca 21/2008-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou elektronicky dne 2. 11. 2009 (poštou dne 9. 11. 2009), doplněnou podáním dne 10. 11. 2009 (v podstatě shodného znění, avšak s jinou grafickou úpravou), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. Dle tvrzení stěžovatele soudy porušily čl. 1, čl. 4, čl. 83, čl. 87, čl. 90 a čl. 96 Ústavy, dále čl. 1, čl. 3, čl. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a rovněž čl. 1, čl. 6, čl. 13, čl. 14, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva".
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Požadoval, aby soud uložil žalovanému povinnost zahájit správní řízení ex offo se společností Sazka, a. s., a to na základě podnětu stěžovatele. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 6. 2008 č. j. 62 Ca 21/2008-41 žalobu odmítl z důvodu nesplnění jedné z podmínek pro meritorní projednání žaloby proti nečinnosti správního orgánu. Uvedl, že podnětem stěžovatele není zahájeno správní řízení a stěžovateli ani nevzniká subjektivní právo na zahájení správního řízení ex offo; jde o sankční charakter řízení, kdy je na odborném posouzení správního orgánu, zda řízení zahájí. Právní úprava žaloby proti nečinnosti směřuje na případy nevydání rozhodnutí nebo osvědčení, což předpokládá i existenci správního řízení (to však v dané věci vedeno nebylo). Uvedl rovněž, že správní orgán své zákonné povinnosti - provedení řádného šetření a informační povinnost vůči stěžovateli - splnil.
Stěžovatel podal kasační stížnost, jež byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009 č. j. 8 Ans 6/2009-83 zamítnuta. Kasační soud se shodl s právními závěry krajského soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy postupovaly protiústavně, neboť usnesení krajského soudu nemá zákonné náležitosti (stěžovatel poukázal na §169 odst. 1 občanského soudního řádu) a nesouhlasí se závěrem soudů, že nezahájením řízení ex offo nebylo zasaženo do jeho veřejných subjektivních práv. Dle stěžovatele naopak nezahájením řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže bylo zasaženo do jeho základních práv (zejména čl. 1 a 2 Ústavy a čl. 17 a 18 Úmluvy), a dle stěžovatele soudy zneužívají zákonů k jiným účelům, než ke kterým jsou určeny.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že je orgánem ochrany ústavnosti a nepřísluší mu provádět interpretaci podústavního práva, když k tomu jsou povolány obecné soudy (včetně soudů správního soudnictví). Ústavní soud rovněž není oprávněn zasahovat do činnosti obecných soudů tím, že bude přehodnocovat dokazování jimi provedené. Výjimkou je možnost zásahu Ústavního soudu v případech, kdy soudy poruší některé ze základních práv nebo svobod. Důvodem k takovému postupu je zejména situace, kdy právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) nebo v rozporu s výkladovými standardy, zakládá porušení základního práva nebo svobody.
Porušení základních práv však Ústavní soud v dané věci neshledal. Oba správní soudy dospěly k týmž závěrům (viz výše), při kterých evidentně nevybočily z ústavních kautel. Závěry správních soudů lze označit za souladná s právní úpravou, výkladovými standardy (viz též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2009 sp. zn. III. ÚS 1315/09) i se skutečnostmi, které správní soudy ve věci zjistily. Rovněž odůvodnění obou rozhodnutí správních soudů lze označit za jasná a srozumitelná, rozhodnutí mají také všechny zákonné náležitosti (zejména záhlaví, řádné uvedení soudu i účastníků, výrok, řádné odůvodnění, datum, poučení). Skutečnost, že stěžovatel má jiný názor (spočívající v tom, že na základě podnětu mu vzniklo subjektivní právo na zahájení daného typu správního řízení), ještě nepředstavuje zásah do jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele (z hledisek námitek stěžovatelem předestřených), proto senát Ústavního soudu rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu