ECLI:CZ:US:2010:3.US.2842.09.1
sp. zn. III. ÚS 2842/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 17. června 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. K., právně zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem AK se sídlem Sokolská 60, 120 00 Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2009 č. j. 5 As 5/2009-76, spojené s návrhem na zrušení ust. §144 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ust. §144 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, se odmítá.
III. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. listopadu 2009, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 9. listopadu 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2009 č. j. 5 As 5/2009-76, a to pro porušení článku 1, článku 2 odst. 2, článku 36 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále článku 6 odst. l a článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i článku 2 odst. 3 Ústavy České republiky. Dále se stěžovatel domáhal, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel s odkazem na ust. §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ust. §144 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"), protože je v rozporu s článkem 37 odst. 3 Listiny, neboť zakládá nerovnost účastníků správního řízení. Jeho uplatněním v řízení, které je předmětem této ústavní stížnosti, bylo prý porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele na rovnost v řízení.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením Městského úřadu Písek ze dne 11. září 2007 bylo podle ust. §129 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále jen "stavební zákon") zastaveno řízení o odstranění stavby "Obytný soubor Gregorova ulice, Písek, provozní objekty C, D s přípojkami vody a kanalizace na pozemcích stavební parcely 357/5, 357/8, 357/10, 357/11 a 2093/3 v k. ú. Písek." Rozhodnutím Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. dubna 2008 č. j. KUJCK 35400/2007 OREG/4 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výše uvedenému usnesení Městského úřadu Písek. Rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje napadl stěžovatel správní žalobou. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. října 2008 č. j. 10 Ca 109/2008 - 36 byla žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Jihočeského kraje zamítnuta. Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal stěžovatel kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. srpna 2009 č. j. 5 As 5/2009-76 byla kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích zamítnuta.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadený rozsudek je založen na nesprávném stanovení okruhu účastníků správního řízení, neboť ve zjevném úmyslu obejít ust. §144 správního řádu jsou v rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje ze dne 10. dubna 2008 č. j. KUJCK 35400/2007 OREG/4 jako účastníci řízení podle ust. §27 odst. 2 správního řádu uvedeny i osoby, které účastníky řízení nebyly, protože v rozhodné době ani nebyly (a nejsou) vlastníky bytových jednotek, garáží a nebytových prostor v dokončených stavbách provozních souborů A, B, E, F a G, uvedených v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu a jako účastníci řízení jsou uvedeny i další osoby, které nemohly být účastníky řízení o odstranění stavby podle ust. §109 stavebního zákona, protože jejich vlastnická práva nemohla být v tomto řízení přímo dotčena. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele přehlédl, že ve vztahu k okruhu účastníků nebyl správním orgánem proveden žádný důkaz o tom, že uvedené osoby jsou vlastníky bytových jednotek, garáží a nebytových prostor v dokončených stavbách provozních souborů A, B, E, F a G, uvedených v napadeném rozsudku a že jejich vlastnická práva mohla být přímo dotčena, tedy že uvedené osoby splňují podmínky účastenství podle ust. §109 stavebního zákona.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že Nejvyšší správní soud přehlédl, že v důsledku nesprávného stanovení okruhu účastníků správním orgánem byl porušen článek 2 odst. 2 Listiny a při doručování písemností ve správním řízení bylo uplatněno ust. §144 správního řádu, přestože pro jeho uplatnění nebyla splněna zákonná podmínka velkého počtu účastníků. Dále stěžovatel poukazuje na to, že správní orgány i soudy v řízení v rozporu s článkem 37 odst. 3 Listiny porušily rovnost účastníků řízení na základě jejich procesního postavení uplatněním ust. §144 odst. 6 správního řádu. Kasačnímu soudu stěžovatel vytýká, že kasační stížnost zamítl v rozporu s ust. §103 odst. l písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), pokud v napadeném rozsudku Nejvyšší správní soud konstatuje, že mu "přísluší přezkoumávat postup správního orgánu toliko ve vztahu ke stěžovateli, nikoli osobám jiným".
Vady řízení před krajským soudem podle stěžovatele spočívají mimo jiné také v tom, že soud v řízení zcela přehlédl, že celé správní řízení o odstranění stavby bylo od počátku až do konce nezákonné a zmatečné, neboť nemělo být vůbec zahájeno a tedy ani zastaveno, protože chyběly podmínky pro zahájení správního řízení v této věci.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ze spisového materiálu ústavní soud zjistil, že stěžovatel námitky obsažené v ústavní stížnosti uplatnil již v řízení před Nejvyšším správním soudem. Nejvyšší správní soud se těmito námitkami zabýval a dostatečným způsobem se s nimi vypořádal. Nejvyšší správní soud mj. konstatoval, že ze spisového materiálu bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel (jakož i ostatní osoby) byl účastníkem každého řízení, které ve věci předmětné stavby bylo vedeno, správní orgán s ním jednal, nebyla mu upřena žádná procesní práva, byla mu doručována veškerá rozhodnutí a nepochybně s nimi byl i obeznámen, neboť uplatnil proti nim opravné prostředky ve správním řízení, využil rovněž možné ochrany svých práv ve správním soudnictví. Nejvyšší správní soud podotkl, že stěžovatel ostatně ani sám netvrdil, že by tomu bylo jinak a že by účast v řízeních souvisejících s předmětnou stavbou mu byla odepřena. Nejvyšší správní soud správně dovodil, že stěžovateli nepřísluší dovolávat se ochrany práv jiných osob, nepřísluší mu proto ani námitky stran toho, zda stavební úřad některé osoby popř. pominul nebo naopak přivzal do řízení osoby, aniž by řádně zjistil jejich možné dotčení na právech.
Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud, jako orgán veřejné moci, povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v prvé řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Vyjádřeno jinými slovy, Nejvyšší správní soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z článku 4 Ústavy České republiky.
Ústavní soud připomíná, že v kontextu své dosavadní judikatury se cítí být oprávněn výklad podústavního práva, provedený obecnými nebo správními soudy, korigovat pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva, v daném případě učiněná Nejvyšším správním soudem, byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, viz též sp. zn. I. ÚS 187/05, sp. zn. I. ÚS 188/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.
Svému úkolu Nejvyšší správní soud, podle názoru Ústavního soudu, v této věci plně dostál. Jeho rozhodnutí je dostatečně pregnantně, racionálně přesvědčivým a logicky věcně odpovídajícím způsobem odůvodněno.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajícího soudu či postupem orgánů v předchozích řízeních došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Pokud jde o náklady právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním rozhodnout, že náklady na zastoupení účastníka zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Podle ust. §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo z části nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. V dané věci neshledal Ústavní soud důvod pro jejich přiznání, neboť takto postupuje jen ve výjimečných případech, přičemž v tomto konkrétním případě s ohledem na výsledky řízení existence takových výjimečných okolností shledána nebyla.
Spolu s ústavní stížností stěžovatel podal rovněž návrh na zrušení ust. §144 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Z ust. §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ust. §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (viz shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 101/95, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost a návrh na přiznání náhrady nákladů řízení podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Návrh na zrušení ust. §144 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, Ústavní soud odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) a b).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu