ECLI:CZ:US:2010:3.US.2845.10.2
sp. zn. III. ÚS 2845/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2010, č. j. 30 Cdo 1611/2010-118, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 1. 2010, č. j. 18 Co 629/2009-100, rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 8. 2009, č. j. 11 C 216/2009-78, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jelikož je přesvědčen, že mu byla upřena ústavně zaručená práva, jmenovitě že jimi došlo k porušení článku 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Rozsudkem ze dne 26. 8. 2009, č. j. 11 C 216/2009-78, Okresní soud Plzeň-město zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení 10 000 000 Kč z titulu tvrzené náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 1. 2010, č. j. 18 Co 629/2009-100, tento rozsudek potvrdil. Obecné soudy dospěly k závěru, že stěžovatel existenci úředního postupu, který by mohl být kvalifikován jako nesprávný, neprokázal, a - ostatně - totéž platí i o stěžovatelem tvrzené imateriální újmě. Nejvyšší soud poté odmítl (usnesením ze dne 18. 8. 2010, č. j. 30 Cdo 1611/2010-118) dovolání stěžovatele jako nepřípustné podle §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že stěžovatel dovolacímu soudu nepředložil žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že "ve všech zásazích soudů v předmětném řízení o žalobě proti České republice" byla krácena jeho práva, zejména pak jeho právo na spravedlivé řízení v přiměřené lhůtě, neboť ani po deseti letech nebylo "zahájeno řízení v podaném trestním oznámení" a ani "žádné řízení v dalších podáních", jež v žalobě podrobně vymezil, a to vše "zvláště pak s podezřením na založení zločinného spolčení proti žalobci z důvodů politických aktivit žalobce a to kandidatur do vládních postů a postů komunálních" .
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a využil i toho mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje všeobecně (konsensuálně) akceptovanému chápání dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, jimiž bylo stěžovateli podrobně zdůvodněno, proč nelze na úřední postup označených státních orgánů pohlížet jako na jakkoliv nesprávný, postačí tudíž jen odkázat.
Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; důvod k závěru, že obecné soudy pochybily - v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad - při hodnocení důkazů zde zjevně není, a přijatý skutkový závěr, že se stěžovateli nepodařilo prokázat pochybení, jež by mohlo být za nesprávný úřední postup označeno, jakož i tvrzenou újmu, soudy adekvátně odůvodnily.
Z ústavní stížnosti se též podává, že (podle jejího petitu) směřuje i proti odmítavému rozhodnutí dovolacího soudu; obsahově však stěžovatel proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevznesl a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu