ECLI:CZ:US:2010:3.US.2862.10.1
sp. zn. III. ÚS 2862/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. října 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti K. M., zastoupeného JUDr. Mgr. Věroslavem Alanem, advokátem se sídlem Nad Zámkem 24, Vsetín, proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. dubna 2007 č. j. 8 Co 767/2006-349, kterou byla potvrzena část rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 6. 2006 č. j. 8 C 239/2001-268, jíž byla zamítnuta část žaloby na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 15 465 000,- Kč s přísl., za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 4. 10. 2010, napadá stěžovatel rozsudek odvolacího soudu v části, potvrzující výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí části žaloby stěžovatele, jíž se stěžovatel proti žalované Nemocnici ve Frýdku-Místku, p. o., domáhal uložení povinnosti zaplatit mu na náhradu škody za ztížení společenského uplatnění částku 15 465 000,- Kč.
Podle názoru stěžovatele napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva") a články 90 a 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel je přesvědčen, že přisouzená výše náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 2 535 000,- Kč neodpovídá trvale nepříznivým zdravotním následkům, kterým v budoucnu bude muset nepochybně čelit. Poukazuje na to, že soudy údajně nesprávně aplikovaly vyhlášku č. 32/1965 Sb., použitou při výpočtu náhrady za ztížení společenského uplatnění s nesprávným odůvodněním, že pro aplikaci této vyhlášky je rozhodný vznik škody v době ustálení zdravotního stavu stěžovatele; stěžovatel soudí, že podle judikatury Nejvyššího soudu ČR měla být výše této náhrady určována podle stavu rozhodného v době, kdy se projeví nevratné změny ve zdravotním stavu postiženého. Stěžovatel je přesvědčen, že rok 2000 takovou dobou nebyl, neboť od tohoto roku do roku 2003 nastalo v jeho zdravotním stavu určité zlepšení v souvislosti s rehabilitací. Soudy se prý však ověřováním těchto skutečností nezabývaly, ale vyšly ze závěrů znaleckého posudku, který označil za ustálený zdravotní stav stěžovatele dobu od června 2000. Aplikace vyhlášky č. 32/1965 Sb. na projednávaný případ byla prý "mechanická", neboť soudy dobu vzniku ztížení společenského uplatnění nesprávně ztotožnily s dobou stabilizace zdravotního stavu stěžovatele. Výše přiznané náhrady podle názoru stěžovatele neodpovídá ani judikatuře Ústavního soudu (poukazuje se na nález ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03), neboť prý není přiměřená.
Obecné soudy tak údajně porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť z provedených důkazů vyvodily nesprávná skutková zjištění, která byla podkladem i pro jimi vyvozený nesprávný právní názor.
II.
Z připojených listin se zjišťuje, že Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 1. 6. 2006 č. j. 8 C 239/2001-268 ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2006 č. j. 8 C 239/2001-317 v právní věci stěžovatele (v dřívějším řízení v procesním postavení žalobce) proti žalované Nemocnici ve Frýdku-Místku, příspěvkové organizaci, za účasti Kooperativy, pojišťovny, a.s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, uložil žalované nemocnici povinnost zaplatit stěžovateli 1 070 597,- Kč s úrokem z prodlení a částku 6 025,- Kč měsíčně od 1. 6. 2006. Soud zamítl žalobu o zaplacení částky 17 932 630,- Kč s příslušenstvím a zastavil řízení o částku 25 992 000,- Kč s příslušenstvím.
V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel byl dne 9. 3. 1999 přijat do žalované nemocnice na oddělení ORL, kde se podrobil operaci nosní přepážky a zevního nosu; po uskutečněné operaci byl ve 14.27 hod. nalezen v bezvědomí se zástavou vitálních funkcí. I přes provedenou resuscitaci došlo u stěžovatele k trvalému poškození mozku. Zdravotní stav se ustálil v roce 2000, stěžovatel je však plně invalidní, částečně ochrnutý na všechny končetiny, má snížený intelekt, poruchy paměti a artikulace. Nejpravděpodobnější příčinou zástavy dechu byl shledán přetrvávající či obnovený účinek anestetika Sufentanilu. Odpovědnost pracovníků žalované byla podle soudu dána podle ustanovení §421a občanského zákoníku.
Při určení náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění vycházel soud ze základního bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále jen "vyhl. č. 32/1965 Sb."). Náhradu za ztížení společenského uplatnění zvýšil soud podle §7 odst. 3 vyhl. č. 32/1965 Sb. na dvacetinásobek základní částky. V částce 8 010 000,- Kč shledal soud žalobu nedůvodnou. Soud přiznal stěžovateli rovněž náhradu za ztrátu na výdělku ve výši 140 597,- Kč a měsíční rentu 6 025,- Kč. Další nároky stěžovatele s ohledem na ustanovení §106 odst. 1 občanského zákoníku označil za promlčené.
Odvolací soud - Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 4. 2007 č. j. 8 Co 767/2006-349 ve spojení s opravnými usneseními ze dne 3. 5. 2007 č. j. 8 Co 767/2006-360 a ze dne 18. 9. 2007 č. j. 8 Co 767/2006-391, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ohledně částky 1 070 597,- Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalobu na zaplacení tam uvedených úroků zamítl, jinak prvoinstanční rozsudek potvrdil, potvrdil jej i ve výroku o přisouzené rentě; v zamítavém výroku jej změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli za ztížení společenského uplatnění částku 1 545 000,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení, jinak jej potvrdil. Uložil žalované rovněž povinnost zaplatit stěžovateli na náhradu za ztrátu na výdělku v konkrétním období částku 7 012,- Kč s příslušenstvím, platit stěžovateli měsíčně částku 158,- Kč od 1. 5. 2007; ohledně částek 15 874,- Kč a 436,- Kč měsíčně od 1. 5. 2007 soud žalobu zamítl.
Podle názoru odvolacího soudu je dána odpovědnost žalované podle §415 občanského zákoníku, protože zaměstnanci žalované nevyvinuli potřebnou součinnost k zabránění škody na zdraví stěžovatele, neboť jimi prováděná "běžná" úroveň klinického sledování životních funkcí stěžovatele byla v konkrétním případě nedostatečná. I odvolací soud dovodil částečné promlčení uplatněných nároků. Za přiměřené považoval zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na padesátinásobek základní částky.
Stěžovatel napadl dovoláním výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně 16 387 630,- Kč s příslušenstvím. V rámci dovolání stěžovatel napadl závěr obecných soudů o částečném promlčení uplatněných nároků, o počátku běhu subjektivní promlčecí doby od 1. 1. 2002 podle §106 občanského zákoníku. Dovolání proti výrokům odvolacího soudu ve věci samé, kterými byla uložena žalované platební povinnost, podala i žalovaná.
Dovolací soud rozhodl rozsudkem ze dne 18. 6. 2010 č. j. 25 Cdo 4670/2007-460 tak, že zrušil pod bodem I výroku rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně, pokud jimi bylo rozhodnuto o zamítnutí žaloby na zaplacení 922 630,- Kč s příslušenstvím, o zaplacení stanovených úroků z prodlení a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a vrátil věc ve stanoveném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pod bodem II výroku dovolací soud zamítl dovolání žalované o měnícím výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 1 545 000,- Kč s příslušenstvím, jinak je odmítl; pod bodem III výroku dovolací soud zamítl dovolání stěžovatele proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně částky 7 455 000,- Kč s příslušenstvím, jinak dovolání odmítl.
Jak bylo zjištěno z rozsudku dovolacího soudu, dovolání stěžovatele nebylo shledáno přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), písm. b) o. s. ř., avšak dovolací soud je shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro posouzení otázky promlčení. Dovolací soud za použití ustanovení §113 občanského zákoníku dospěl k závěru, že názor soudů obou stupňů, že za počátek subjektivní promlčecí doby je nutné považovat červen roku 2000, kdy u stěžovatele došlo k ustálení zdravotního stavu, a že částečné nároky na náhradu za bolest, ztížení společenského uplatnění a nákladů vynaložených na léčení, které stěžovatel postupně uplatnil až v roce 2004, jsou promlčeny, není správný, neboť soudy obou stupňů nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatel, jako osoba zbavená způsobilosti k právním úkonům, musí mít zákonného zástupce; protože ho neměla, nemohla začít běžet promlčecí doba uvedených nároků.
I když dovolací soud posoudil dovolání stěžovatele z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.] jako důvodné, nepřistoupil ke zrušení napadeného výroku rozsudku ohledně náhrady za ztížení společenského uplatnění nad rámec částky 2 535 000,- Kč, a to pro věcnou neopodstatněnost.
III.
Ústavní soud před tím, než se může zabývat posouzením ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Především bylo třeba zvážit tu skutečnost, že stěžovatel ústavní stížností nenapadl rozsudek dovolacího soudu ze dne 18. 6. 2010 č. j. 25 Cdo 4670/2007-460, nýbrž toliko rozsudek druhoinstančního soudu. Stěžovatel odvíjí zachování 60denní zákonné lhůty k podání ústavní stížnosti od doručení rozsudku dovolacího soudu, jímž bylo jeho dovolání posouzeno z hlediska uplatněného dovolacího důvodu [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] jako důvodné, nicméně bylo (výrokem III) zčásti zamítnuto pro věcnou neopodstatněnost nároku na (další) zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nad již přiznanou částku.
Je zřejmé, že při přísném výkladu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu by bylo možno ústavní stížnost posoudit jako opožděnou a nepřípustnou, neboť stěžovatel petitem ústavní stížnosti nenapadl rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytl, tj. rozhodnutí o dovolání.
V předmětné věci však Ústavní soud, jsa veden snahou zabránit přepjatému formalismu, postupoval vzhledem ke zvláštním okolnostem případu shovívavěji a podrobil rozhodnutí, napadené ústavní stížností, též věcnému přezkumu. Nebylo možno totiž přehlédnout, že stěžovatel již dříve podal ústavní stížnost, která napadala totožný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2007 č. j. 8 Co 767/2006-349 v jeho výroku III, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatele ohledně náhrady škody za ztížení společenského uplatnění. Tato předchozí ústavní stížnost, vedená pod sp. zn. I. ÚS 1952/07, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2008 odmítnuta jako předčasná a tudíž nepřípustná dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, s odůvodněním, že stejný výrok odvolacího soudu napadl stěžovatel též dovoláním, o němž do doby podání tehdejší ústavní stížnosti nebylo dovolacím soudem rozhodnuto.
Shovívavější přístup při posuzování formálních podmínek přípustnosti nynější ústavní stížnosti zvolil Ústavní soud též proto, že stěžovatel je v důsledku tragické události těžce fyzicky i psychicky postižen a je zbaven způsobilosti k právním úkonům.
Po posouzení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", o jejichž "nepřijatelnosti" lze zpravidla rozhodnout již na základě argumentace, jež je v nich uplatněna, jestliže namítaný zásah zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se napadené rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci již pro svou povahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
K namítanému porušení článku 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud již ustáleně judikuje, že k takovému porušení dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno jeho právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popřípadě by tento soud odmítl bezdůvodně jednat a rozhodnout o podaném návrhu, resp. by zůstal v řízení delší dobu nečinný), případně by mu bylo odepřeno právo využívat svých procesních prostředků účastníka řízení. Taková procesní situace v projednávané věci nenastala. Stěžovateli bylo umožněno podat předmětnou žalobu, která byla v řízení projednána a bylo o ní po provedeném dokazování pravomocně rozhodnuto.
Hlavní stěžovatelova námitka se týká přiznané výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, kterou stěžovatel pokládá za nepřiměřeně nízkou. Ústavní soud, i při vědomí tragických okolností případu, však nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy při stanovení výše náhrady postupovaly v rozporu s ústavními předpisy. Příslušné právní normy, stanovující bodové ohodnocení a výši základního odškodnění, poskytují soudům možnost, aby v každém individuálním případě přihlédly ke konkrétním okolnostem případu a aby ve výjimečných případech, hodných mimořádného zřetele, zvýšily základní odškodnění. V daném případě soudy této možnosti využily a základní výši odškodnění zvýšily (v druhé instanci) na padesátinásobek. Je přitom výsledkem uvážení obecného soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké konkrétní zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v projednávané věci přiměřené. Zásadním vždy musí být posouzení, zda mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou existuje vztah přiměřenosti; tímto posouzením se v daném případě obecné soudy zabývaly.
Důvody svého rozhodnutí odvolací soud v napadeném rozhodnutí náležitě a přiléhavě vysvětlil. Ústavní soud neshledal v postupu odvolacího soudu žádné známky svévole nebo extrémního odchýlení se od obvyklé judikatorní praxe, jež jedině by mohly vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu.
Ani stěžovatelova námitka údajné nesprávné aplikace vyhlášky č. 32/1965 Sb., namísto vyhlášky č. 440/2001 Sb., nemůže věc posunout do ústavněprávní roviny. Touto námitkou se ostatně dostatečně zabýval též dovolací soud, který se s ní ve svém rozsudku řádně vypořádal. Ústavní soud s touto argumentací souhlasí a pro stručnost na ni odkazuje.
Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím byla porušena stěžovatelem uvedená základní práva a svobody.
Z všech výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu