ECLI:CZ:US:2010:3.US.2876.10.1
sp. zn. III. ÚS 2876/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. A., právně zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem AK se sídlem Komenského 241, 500 03 Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83, za účasti 1) Nejvyššího soudu ČR a 2) Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 5. října 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105, jakož i rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. října 2007 č. j. 14 C 295/2006-55 zamítl žalobu o určení, že žalobce a) (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") je vlastníkem ideálních 5/6 specifikovaných nemovitostí (výrok pod bodem I), dále zamítl žalobu o určení, že žalobkyně b) - J. A. - je vlastnicí ideální 1/6 specifikovaných nemovitostí (výrok pod bodem II), a navazujícími výroky pod body III a IV rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, změnil jej pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 jako nepřípustné odmítl.
II.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť zjistil, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.
III.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je opožděná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci podal stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Usnesením ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť zjistil, že proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že v dané věci není dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli vymezenou právní otázku neřeší v rozporu s hmotným právem. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, uvedl dovolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právnímu posouzení věci. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že dovolatelé námitku nesprávného právního posouzení věci staví na argumentaci, že odvolací soud při rozhodování nevycházel z jimi označených důkazních prostředků, čímž ovšem nepřípustně uplatňují dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím nelze posuzovat přípustnost dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. Konečně pokud dovolatelé ve svém dovolání "poukazují na nesrozumitelnost odůvodnění...napadeného rozsudku v části odůvodnění rozsudku na str. 3 poslední věta prvního odstavce", nepřípustně tím uplatňují dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze posuzovat přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela výjimečně, a to v případech, kdy otázka, zda je či není takové vady, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V této věci ovšem taková otázka dovolateli nastolena nebyla.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ustanovení] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z pravidla, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel v dovolání uplatnil pouze nezpůsobilé dovolací důvody ve smyslu výše uvedeného. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu
II.
Ústavní soud se nejprve zaměřil na posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105.
Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky) a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu zjištěn nebyl.
Napadeným usnesením ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť zjistil, že proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu posoudil přípustnost dovolání. V odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč přípustnost dovolání v předmětné věci neshledal. V uvedeném postupu Nejvyššího soudu Ústavní soud žádné porušení ústavnosti neshledal.
III.
Pokud jde o napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je opožděná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (ust. §72 odst. odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V souzené věci podal stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s ust. §237 odst. 3 o. s. ř.
Usnesením ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 Nejvyšší soud dovolání stěžovatele podle ust. §243b odst. 5 věty první a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť zjistil, že proti napadenému rozhodnutí není dovolání přípustné ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V odůvodnění svého rozhodnutí dovolací soud konstatoval, že v dané věci není dovolání přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu dovolateli vymezenou právní otázku neřeší v rozporu s hmotným právem. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, a z nějž při rozhodování vycházel odvolací soud, uvedl dovolací soud, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právnímu posouzení věci. Z obsahu dovolání je ovšem zřejmé, že dovolatelé námitku nesprávného právního posouzení věci staví na argumentaci, že odvolací soud při rozhodování nevycházel z jimi označených důkazních prostředků, čímž ovšem nepřípustně uplatňují dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím nelze posuzovat přípustnost dovolání, které směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno meritorní rozhodnutí soudu prvního stupně. Konečně pokud dovolatelé ve svém dovolání "poukazují na nesrozumitelnost odůvodnění...napadeného rozsudku v části odůvodnění rozsudku na str. 3 poslední věta prvního odstavce", nepřípustně tím uplatňují dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze posuzovat přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela výjimečně, a to v případech, kdy otázka, zda je či není takové vady, jež by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V této věci ovšem taková otázka dovolateli nastolena nebyla.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokládá ústavní stížnost směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 za včas podanou, neboť lhůtu pro její podání odvíjí ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání. Tímto způsobem by však bylo možno postupovat pouze v případě, kdyby dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení (ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), tato podmínka však, jak plyne ze shora citovaného odůvodnění usnesení dovolacího soudu, v daném případě splněna není.
Je-li tedy mimořádným opravným prostředkem dovolání podané v občanském soudním řízení podle ust. §236 a násl. o. s. ř., přichází v úvahu (jeho) odmítnutí jako nepřípustného "z důvodů závisejících na ... uvážení" (ve smyslu citovaného ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) - z povahy věci [srov. a contr. ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.] - jen v případě dovolání přípustného podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (případně přípustného podle jeho obdobného užití podle ust. §238 odst. 2, ust. §238a odst. 2 o. s. ř.).
Podle ust. §237 odst. 1 o. s. ř. platí, že dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [odst. 1 písm. c) cit. ustanovení] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z pravidla, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ani v případě odmítnutí dovolání přípustného pouze podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však nejde o důvod "závisející na uvážení" vždy; tak tomu například není, jestliže k odmítnutí došlo proto, že dovolání bylo podáno opožděně (ust. §243b odst. 5 o. s. ř.) nebo pro neodstraněnou vadu dovolání spočívající v tom, že neobsahovalo žádné dovolací důvody (srov. ust. §241b odst. 3, s přiměřeným užitím ust. §43 odst. 2 o. s. ř.). Stejná situace nastává v případě, že dovolatel uplatnil tzv. nezpůsobilé dovolací důvody. Dovolací soud zde prostor pro "uvážení" zjevně nemá (viz též usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 10/06).
V usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že podmínka, že dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, není splněna také tehdy, když stěžovatel v dovolání zpochybnil pouze úplnost (zákonnost) nebo správnost skutkových zjištění [a uplatnil nezpůsobilé dovolací důvody - srov. §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř.] anebo když dovoláním zpochybnil sice právní posouzení věci, leč v otázce, na jejímž posouzení rozhodnutí nespočívá [srov. ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Bylo-li dovolání, přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jen z těchto důvodů (jako nepřípustné) odmítnuto, nestalo se tak "z důvodů závisejících na jeho uvážení", a proto neplatí (srov. ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), že lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu ještě ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí soudu dovolacího. V uvedeném usnesení sp. zn. III. ÚS 10/06 tedy dal Ústavní soud najevo, že v případě dovolání podaného s odkazem na ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., při uplatnění tzv. nezpůsobilých dovolacích důvodů, dovolací soud prostor pro "uvážení" zjevně nemá.
Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě, kdy stěžovatel v dovolání uplatnil pouze nezpůsobilé dovolací důvody ve smyslu výše uvedeného. Za dané situace, kdy posouzení přípustnosti dovolání v předmětné věci nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, tedy stěžovateli dobrodiní ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nesvědčí. Za tohoto procesního stavu věci bylo třeba podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 počítat nikoli od doručení rozhodnutí dovolacího soudu, nýbrž již od doručení rozhodnutí soudu odvolacího. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta stěžovatelem dodržena nebyla.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2010 č. j. 30 Cdo 249/2009-105 odmítl podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou; v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. července 2008 č. j. 20 Co 193/2008-83 Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu