ECLI:CZ:US:2010:3.US.2926.09.1
sp. zn. III. ÚS 2926/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 4. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) D. L. a B) H. L., zastoupených JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem V Jirchářích 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. srpna 2009 č. j. 28 Cdo 1798/2009-429, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají výhradně odmítavé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 1798/2009-429 pro údajné porušení článku 36 odst. 1 a článku 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K průběhu a výsledkům řízení před obecnými soudy stěžovatelé uvádějí, že původní žalobce - E. L. se domáhal uzavření dohody o vydání nemovitostí č. p. 659 a č. p. 1018 včetně pozemků parcela č. 2102/1 a 2103 v katastrálním území Karlovy Vary (dále jen "předmětné nemovitosti"), jako oprávněná osoba podle ustanovení §3 odst. 2 resp. §3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Ve věci bylo rozhodnuto Okresním soudem v Karlových Varech nejprve zamítavým výrokem pro údajné nenaplnění podmínek výzvy k vydání věci. Po zrušení prvoinstančního rozhodnutí odvolacím soudem rozhodl soud prvního stupně opětovně zamítavým výrokem, který poté odvolací soud svým rozhodnutím potvrdil. V průběhu řízení původní žalobce dne 26. 2. 2002 zemřel. Jeho universální dědičkou se stala na základě závěti jeho manželka D. L. ("stěžovatelka" v řízení před Ústavním soudem), která se stala jeho procesní nástupkyní.
Dovolání stěžovatelky dovolací soud vyhověl a věc byla vrácena do řízení před soudem prvního stupně.
Druhý stěžovatel tvrdí, že je rovněž oprávněnou osobou, neboť je vnukem původního vlastníka druhé ideální poloviny nemovitostí - F. L., s tím, že "uplatnění nároku se v jeho případě dělo na základě vztahu nepřímého zastoupení mezi původním žalobcem a jím". Po smrti původního žalobce E. L. byl prý stěžovatel sice nucen vystupovat v restitučním řízení vlastním jménem, to prý však nic nemění na platnosti nepřímého zastoupení jeho osoby již v dřívějším řízení vedeném původním žalobcem. Protože podle názoru stěžovatele zákon č. 87/1991 Sb. nepřímé zastoupení ve svých ustanoveních nevylučuje, je prý závěr obecných soudů, že nepřímé zastoupení je ve vztahu k restitučnímu předpisu pojmově vyloučeno, v rozporu s hmotným právem.
II.
Jak se zjišťuje z napadeného usnesení, Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2008 sp. zn. 11 Co 308/2008, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 126/2006, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné, neboť neshledal žádné zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ale ani podle jiného ustanovení o. s. ř.
III.
Ústavní soud po zvážení námitek obsažených v ústavní stížnosti a obsahu předmětnou ústavní stížností napadeného usnesení dovolacího soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
V projednávané věci Ústavní soud při své úvaze o povaze ústavní stížnosti vyšel ze zjištění, že napadené odmítavé usnesení dovolacího soudu postrádá způsobilost, a to jak s ohledem na svou povahu, tak k údajným vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva nebo svobody obou stěžovatelů.
Petit ústavní stížnosti, kterým je Ústavní soud vázán, směřuje výhradně proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 8. 2009 č. j. 28 Cdo 1798/2009-429, jímž bylo dovolání stěžovatelů odmítnuto jako nepřípustné. Při takto vymezeném předmětu ústavní stížnosti bylo povinností stěžovatelů namítat, že k porušení základních práv a svobod, uvedených v článku 36 odst. 1, v článku 38 Listiny a v článku 6 Úmluvy, došlo rozhodnutím nebo postupem dovolacího soudu. Stěžovatelé však žádnou relevantní argumentaci proti rozhodnutí dovolacího soudu a proti řízení před dovolacím soudem v ústavní stížnosti neuvádějí.
Pokud jde o stěžovatelku D. L., souhlasí Ústavní soud se závěry, které učinily při rekapitulaci dosavadního průběhu a výsledku restitučního řízení obecné soudy. D. L. byla v restitučním řízení úspěšná, neboť rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 2. 2008 č. j. 10 C 126/2006-315 byla žalovanému městu Karlovy Vary uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí a byla jí vůči žalovanému rovněž přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 217 453,- Kč. Odvolací soud za této procesní situace správně odmítl odvolání stěžovatelky proti výrokům pod body II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž potvrdil vyhovující výrok soudu prvního stupně (o vydání poloviny předmětných nemovitostí stěžovatelce). Rovněž tak dovolací soud neměl ve vztahu k dovolání stěžovatelky pochybnosti o nepřípustnosti podaného mimořádného opravného prostředku, pokud se jím domáhala vyhovění žalobnímu návrhu stěžovatele H. L.
Těmto závěrům obecných soudů nelze z ústavněprávního aspektu ničeho vytknout.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Tato podmínka pro podání ústavní stížnosti není v případě stěžovatelky D. L. splněna, neboť, jak správně zdůraznil již dovolací soud, výsledek restitučního sporu vyzněl v její prospěch; za této situace není stěžovatelka oprávněna ani k podání ústavní stížnosti.
Není také možno podávat ústavní stížnost jménem jiné osoby (actio popularis); v daném případě se stěžovatelka nemůže domáhat práv, náležejících druhému stěžovateli H. L.; takové právo nelze dovozovat ani odkazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Ústavní soud z tohoto důvodu ústavní stížnost podanou stěžovatelkou odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Jiná situace nastala v případě stěžovatele H. L., pro nějž restituční spor dopadl neúspěšně. V restitučním řízení se stěžovatel písemným prohlášením ze dne 21. 8. 2007 (vystaveným po smrti původního žalobce E. L.) snažil prokázat, že mezi ním a původním žalobcem E. L. existovala dohoda o vzniku tzv. nepřímého zastoupení ohledně druhé poloviny nároku na předmětné nemovitosti. Již soud prvního stupně dospěl k závěru, že existence tohoto vztahu nebyla přesvědčivě doložena, přičemž odvolací soud v této souvislosti vyjádřil názor, že v případě restitučních věcí jde o prokazování naplnění podmínek oprávněné osoby, které nelze touto formou tzv. nepřímého zastoupení přenášet na jiné subjekty. Protože stěžovatel v restitučním řízení nepostupoval v souladu s ustanovením §5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nebylo jeho žalobě vyhověno. V projednávané věci stěžovatel podal nepřípustné dovolání, dovolacímu soudu proto nezbylo, než je odmítnout.
Názor stěžovatele, uplatněný v ústavní stížnosti, že "nepřímé zastoupení jako soukromoprávní institut je třeba naopak využít všude tam, kde není zákonem vyloučen" je pouhou polemikou se závěry obou obecných soudů, která sama, bez současného závěru o porušení základních práv, jak vyplývá z již konstantní judikatury Ústavního soudu, žádnou ústavněprávní relevanci nemá.
V souvislosti s otázkou výkladu tzv. "jednoduchého práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ Ústavní soud odkazuje na již jím stabilně zaujímaný názor, že tato činnost, stejně jako vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR) stojící mimo tuto soustavu, tak není možné považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí (shodně viz usnesení ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. III. ÚS 459/05, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V rovině právního posouzení věci se deficit spravedlivého procesu nemůže projevit jinak, než poměřením, zda obecným soudem podaný výklad ve věci aplikovaných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe a není výrazem interpretační libovůle, kterému chybí smysluplné odůvodnění, případně jestli nevybočuje z mezí všeobecně akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Žádné takové podmínky v projednávané věci nebyly Ústavním soudem zjištěny.
Pokud stěžovatelé poukazují na údajně nepřiměřenou délku řízení (14 let), je tato námitka při hodnocení ústavnosti napadeného usnesení dovolacího soudu bez významu, neboť by nemohla, ani v případě vyhovění ústavní stížnosti, vzniklý stav reparovat. Stěžovatelé ani nedokládají, že by ve skončeném řízení uplatnili právní nástroje proti průtahům.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu