ECLI:CZ:US:2010:3.US.2944.10.1
sp. zn. III. ÚS 2944/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Přívozská 703/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2650/10, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 9. 2009, č. j. 42 Co 327/2009-50, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2009, č. j. 39 C 479/2008-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů vydaných v občanskoprávním řízení, jehož byl účastníkem.
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 5. 2009, č. j. 39 C 479/2008-30, byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatel domáhal, aby mu žalovaná B. P. zaplatila 40 000 Kč s přísl. z titulu náhrady škody, k níž došlo při dopravní nehodě. Zjištěné protiprávní jednání žalované (řízení pod vlivem alkoholu - 0,4 mg/kg) nebylo podle soudu v příčinné souvislosti se škodnou událostí (tím bylo naopak jednání stěžovatele, který nedal žalované přednost v jízdě po hlavní pozemní komunikaci), a tvrzení, že žalovaná překročila povolenou rychlost v obci, stěžovatel v řízení neprokázal.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. 9. 2009, č. j. 42 Co 327/2009-50, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Jím přijatá skutková zjištění zhodnotil jako správná a odmítl i stěžovatelovu námitku z jejich neúplnosti. Návrhu žalobce, aby v odvolacím řízení byl proveden důkaz revizním znaleckým posudkem, nemohlo být vyhověno z důvodů, vyjádřených v ustanovení §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř.; stejně tak se odvolací soud již nemohl zabývat "novým" tvrzením stěžovatele, jímž zpochybňoval průběh vyšetřování dopravní nehody.
Stěžovatelem podané dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2650/10, odmítl jako nepřípustné, neboť dovoláním dotčeným výrokem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]; přípustnost dovolání podle dovolacího soudu nezakládá v této věci ani okolnost, že účastníci řízení byli odvolacím soudem poučeni o možnosti podat dovolání, jehož přípustnost je založena na uvážení dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soud prvního stupně i soud odvolací nedostatečně zjistily skutkový stav, pakliže jeho návrhy na doplnění dokazování (provedení rekonstrukce, nový znalecký posudek) zamítly, a jimi "vyhodnocená situace" je v "přímém rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu". Trvá na tom, že se žalovaná dopustila protiprávního jednání, neboť "jela po hlavní silnici rychlostí výrazně překračující povolenou rychlost v obci", a upozorňuje zejména na "rozpor mezi výpočtem znalce ... co se týče rychlosti, kterou měla jet žalovaná p. P." a výpočtem, který provedl sám, z něhož je pak podle jeho názoru zřejmé, že se na věc vztahuje právní výklad, obsažený v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 593/2007.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; zde především posuzoval, zda ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího byla včasnou [§72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu], jestliže dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dospěl přitom k závěru, že stížnost směřující proti uvedeným rozhodnutím za opožděnou mít nelze, neboť stěžovatel se při podání dovolání řídil poučením odvolacího soudu, a okolnost, že bylo poučením nesprávným (dovolání nebylo objektivně přípustné), nemůže jít k tíži účastníka řízení, který se na soud obrací jako na ochránce svých práv a svobod (srov. např. sp. zn. II. ÚS618/01, III. ÚS 597/02, I. ÚS 574/03, III. ÚS 332/04, IV. ÚS 52/05, III. ÚS 27/06).
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jímž je garantováno, že každý se může domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení, a proti nepříznivému rozhodnutí soudu prvního stupně mu byl k dispozici opravný prostředek, který využil, a odvolání bylo věcně projednáno.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého (jiného) základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jež je v soudní praxi respektován, je-li výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, resp. představuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní.
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež byly obecnými soudy v dané věci uplatněny, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze.
Nelze dovodit výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné - jak se podává z předchozího - by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze odkázat.
Obdobné je namístě vztáhnout ke skutkové rovině sporu; jest mít přitom na zřeteli, že ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše vymezenému postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Výjimkou je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému a taková situace zde nenastala, resp. není dostatečně silného argumentu k úsudku opačnému.
Není žádného důvodu k závěru, že obecné soudy při zjišťování skutkového stavu pochybily; učiněná zjištění mají věcné i logické zakotvení v provedených důkazech, přijaté skutkové závěry soudy adekvátně odůvodnily, a stěžovateli v obou instancích i podrobně vysvětlily, z jakých důvodů (procesních i věcných) jeho návrhy na doplnění dokazování (ohledání na místě, revizní znalecký posudek) neprovedly, či provést nemohly. Konfrontace závěrů znaleckého posudku, z něhož obecné soudy vycházely, s vlastním "výpočtem" rychlosti žalované, na niž poukazuje stěžovatel v ústavní stížnosti, zpochybnit úplnost a relevanci v řízení ustaveného skutkového základu způsobilá zjevně není.
Otázka "správnosti" skutkového zjištění, jmenovitě zda mezi jednáním žalované a vznikem škody existuje příčinná souvislost, resp. zda se žalovaná dopustila i dalšího protiprávního jednání, jež by bylo takovou příčinou (o což primárně v dané věci šlo), tím ústavněprávní roviny nedosahuje.
Na podkladě řečeného je namístě závěr, že podmínky, za kterých obecnými soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou, a stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji v senátu usnesením (bez jednání) odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z ústavní stížnosti se podává, že formálně (podle jejího petitu) směřuje též i proti rozhodnutí soudu dovolacího; obsahově však stěžovatel proti němu v ústavní stížnosti žádné námitky nevznáší a ani z pohledu Ústavního soudu mu ničeho vytknout zjevně nelze. Tím je předznamenán závěr, že i v této části jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, což je důvodem pro její odmítnutí rovněž.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu