ECLI:CZ:US:2010:3.US.2971.10.1
sp. zn. III. ÚS 2971/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drábkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 9, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 7. 2010, č. j. 19 Co 1719/2010-42, a usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2010, č. j. 9 C 4/2010-37, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v jeho občanskoprávní věci, neboť míní, že jimi bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích napadeným usnesením zamítl návrh stěžovatele, aby mu byl ustanoven zástupce, neboť dospěl k závěru, že jeho majetkové poměry nezakládají důvod pro osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1, §30 odst. 1 o. s. ř.), a to již vzhledem k tomu, že dřívějším rozhodnutím mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal; soud měl též za to, že stěžovatelem podanou žalobu lze identifikovat i se "zřejmě bezúspěšným uplatněním práva".
Rovněž ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích toto usnesení potvrdil. S poukazem na předcházející řízení o návrhu stěžovatele o osvobození od soudních poplatků, v němž řádně neosvědčil své majetkové poměry, dovodil, že nemohl-li soud "konstatovat", že jsou u stěžovatele předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, nemohl vyhovět ani jeho žádosti o ustanovení zástupce.
V ústavní stížnosti stěžovatel s podrobným odůvodněním a poukazem na právní úpravu zákona o soudních poplatcích namítá, že již v předcházejícím případě odvolací soud vedl "zbytečný a neúčelný přezkum", a soudům vytýká, že jeho majetkové poměry v tomto řízení nesprávně posoudily; odvolací soud mu tuto skutečnost "protismyslně klade (kladl) za vinu". K rozhodnutí o ustanovení zástupce namítá, že o jeho žádosti (z 9. 3. 2010) rozhodl okresní soud až poté, co bylo krajským soudem potvrzeno jeho předcházející rozhodnutí o zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků; tvrdí též, že i proti tomuto rozhodnutí "ustanovení 30 OSŘ nedefinuje opravný prostředek" a "odvolání je (proti němu) přípustné pouze k předsedovi senátu ..., neboť bylo vydáno asistentem soudce". I v tomto řízení podle něj soud "zapřel přiznané poměry, prohlášení o pravdivosti a úplnosti údajů i listinné doložení u místního správce soudních poplatků"; ačkoli "své poměry přiznal a že nic nezamlčuje i potvrdil čestným prohlášení, toho však ... soudy nedbají". Podle stěžovatele tak soudy "obrátily svoji povinnost komplexně posoudit přiznané a doložené .... v povinnost účastníka komplexně přiznat poměry" a "nedosažení toho nazývají nesplněním informační povinnosti účastníka".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však prima facie zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivým rozhodnutím soudu prvního stupně ve věci jeho návrhů na osvobození od soudních poplatků a i na ustanovení zástupce mu byly k dispozici přípustné opravné prostředky (odvolání), které využil, a odvolací soud se s námitkami, jež v nich uplatnil, v obou případech adekvátně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního opomenutí kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež v dané věci k návrhu na osvobození od soudních poplatků, k pozdějšímu návrhu na ustanovení zástupce, jakož i ohledně namítané "nepřípustnosti" odvolání proti rozhodnutím o těchto návrzích obecné soudy uplatnily, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudy podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Se zřetelem k ustanovení §30 odst. 1 o. s. ř. se proto již připomíná, že k rozhodování o návrzích na osvobození od soudních poplatků se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zdrženlivě, totiž že zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, a vychází především z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (srov. sp. zn. IV. ÚS 271/2000); případy, kdy naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou relativně výjimečné a týkají se buď specifických otázek anebo situací kdy Ústavní soud dovodil, že šlo o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Že o takový případ zde nejde, je předznamenáno výše; stěžovatel zde ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva (nadto mnohé jeho úvahy jsou věcně zcela mimosměrně) a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu