ECLI:CZ:US:2010:3.US.2996.09.1
sp. zn. III. ÚS 2996/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Tělocvičné jednoty Sokol Klatovy, se sídlem Klatovy, kpt. Jaroše 118, zastoupené Mgr. Ing. Ladislavou Jindřichovou, advokátkou v Klatovech, Komenského 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 9. 2009 č. j. 33 Cdo 1787/2007-375, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení výše označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného v řízení o nahrazení projevu vůle, v němž vystupovala na straně žalované. Napadeným rozhodnutím byla, podle stěžovatelky, porušena její základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy při svém rozhodování neposkytly ochranu jejímu vlastnickému právu, v důsledku čehož došlo také k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Stěžovatelka je přesvědčena, že jeden ze soudců senátu, rozhodující v její věci, byl neobjektivní. Stěžovatelka především nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že jí podle smlouvy ze dne 22. 4. 1998 vznikla povinnost udělit žalobci souhlas ve stavebním řízení k vybudování parkoviště na jejích pozemcích v důsledku naplnění splnitelné odkládací podmínky. Tvrdí, že obecné soudy vycházely z nesprávného právního posouzení věci a uložily stěžovatelce povinnost, k níž se nezavázala.
Z ústavní stížnosti a připojených listin Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo zamítnuto dovolání stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2006 č. j. 61 Co 103/2006-329. Tento soud poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. 1. 2006 č. j. 33 Odo 753/2004-306 zrušil jeho předchozí rozsudek, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že "žalovaná vyslovuje žalobci souhlas, aby sám a na své náklady provedl výstavbu trvalé stavby (parkoviště)". Nejvyšší soud v podrobně odůvodněném rozsudku konstatoval, že odvolací soud nepochybil ve svém závěru, že ujednání v bodě III. odst. 5 výše uvedené smlouvy, v němž se uvádí, že stěžovatelka udělí žalobci souhlas k vybudování parkoviště na jeho náklady v případě, že neprovede jeho výstavbu v dohodnuté době sama, je ujednáním, ze kterého vyplývá konkrétní povinnost stěžovatelky vůči žalobci. Žalobce má tak právo na splnění této povinnosti, pokud nastanou předpoklady jejího vzniku.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odkládací podmínka, sjednaná v uvedené smlouvě, byla splnitelná, smlouva je tudíž platným právním úkonem, z něhož stěžovatelce vznikla povinnost udělit žalobci souhlas ve stavebním řízení ke stavbě parkoviště na svém pozemku. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl jako nedůvodné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Na základě ústavní stížnosti se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky nebyla porušena. Jak vyplývá z výše uvedeného, napadené rozhodnutí dovolacího soudu se plně a ústavně konformně vypořádává se všemi námitkami stěžovatelky zopakovanými v ústavní stížnosti a obsahuje podrobné odůvodnění. Argumenty stěžovatelky míří toliko k tomu, aby Ústavní soud zaujal odlišné právní závěry, než jaké učinil dovolací soud, tedy přehodnotil jeho závěr ohledně splnitelnosti odkládací podmínky sjednané ve výše uvedené smlouvě.
Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva, jak se domnívá stěžovatelka. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody. Nesouhlas stěžovatelky s výkladem obecných soudů není možno řešit cestou ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak staví totiž Ústavní soud do role další přezkumné instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší.
Námitku stěžovatelky ohledně neobjektivity soudce senátu, rozhodujícího v její věci, nelze považovat za důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelka jednak tuto svoji námitku nedokládá žádnými konkrétními argumenty, ponechává ji v rovině pouhého tvrzení, a jak je patrno z kopie přiložených rozhodnutí, ani ji nevznesla v řízení předchozím, tudíž se s ní obecné soudy nemohly vypořádat.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu