ECLI:CZ:US:2010:3.US.3015.10.1
sp. zn. III. ÚS 3015/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. G., zastoupeného JUDr. Pavlem Kortou, advokátem v Ostravě, Poštovní 2, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2010 č. j. 14 Rodo 7/2010-208, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, řádně a včas podané, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného usnesení, což odůvodnil tvrzením, že jeho vydáním došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces a práva na spravedlivou odměnu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Napadeným usnesením Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto, že se stěžovateli, jako opatrovníkovi nezletilé V. T., nepřiznává odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 5 419,20 Kč. V odůvodnění napadeného usnesení krajský soud uvedl, že z obsahu spisu a doúčtování odměny a hotových výdajů opatrovníka zjistil, že doúčtování se týká úkonů provedených ve dnech 4. 3. 2009 a po tomto dni, opatrovnická funkce stěžovatele však zanikla dne 26. 6. 2008, kdy nezletilá V. T. nabyla zletilosti. Vzhledem k tomu, že výkon opatrovnické funkce zanikl, nelze odměnu a náhradu hotových výdajů za úkony, realizované v době neexistence opatrovnické funkce, přiznat.
Stěžovatel v ústavní stížnosti, která postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci, nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že jeho opatrovnická funkce zanikla nabytím zletilosti V. T. Tvrdí, že byl ustanoven opatrovníkem usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2004 sp. zn. 0 Rod 72/2004, a do vydání usnesení soudu o zproštění funkce nebo do pravomocného skončení řízení jeho postavení opatrovníka trvalo, i přes nabytí zletilosti V. T. Stěžovatel uvádí, že za uvedených okolností je jeho nárok po právu a je ústavně neudržitelné, aby na základě pokynů soudu provedl procesní úkony, za které by mu neměla náležet odměna.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotven v ustanovení §18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě (např. rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05, IV. ÚS 748/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
O případ porušení principů spravedlivého procesu se v posuzované věci nejedná. Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil, když uvedl, z jakých důvodů není možné stěžovateli přiznat náklady řízení za úkony realizované po nabytí zletilosti zastupované, tedy v době neexistence opatrovnické funkce. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by obecnými soudy zvolená interpretace podústavního práva měla představovat porušení principů spravedlivého procesu, jak tvrdí stěžovatel.
Navíc lze, vzhledem k výši částky, jež byla předmětem řízení, jakož i k výši nákladů řízení, věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní, a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421).
Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nedošlo, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu