ECLI:CZ:US:2010:3.US.3023.09.1
sp. zn. III. ÚS 3023/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. K., advokáta, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem v Praze 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 2. 2009 č. j. 26 C 414/2007-96 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009 č. j. 54 Co 331/2009-148, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 20. 11. 2009, k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze dne 14. 12. 2009, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 11. 2. 2009 č. j. 26 C 414/2007-96, a to toliko ve výroku označeném II, a dále rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 30. 9. 2009 č. j. 54 Co 331/2009-148 v části, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně (dle slov stěžovatele) tak, že "náhrada za výkon opatrovnictví činí 78.656,30 Kč". Přitom tvrdil, že byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu bylo k žalobě GMAC, a. s., na zaplacení 1 393 339,60 Kč s příslušenstvím rozhodnuto, že žalovaná VICTORY PRAG, s. r. o., zastoupená stěžovatelem, jakožto opatrovníkem ustanoveným podle §29 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), je povinna uhradit žalobkyni žalovanou částku včetně příslušenství a náklady řízení ve výši 136 148,30 Kč (výrok I), že Česká republika zaplatí za výkon opatrovnictví stěžovateli náhradu ve výši 78 299,30 Kč (výrok II) a že žalovaná je povinna za výkon opatrovnictví zaplatit tutéž částku České republice (výrok III). K odvolání žalované městský soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že výše nákladů řízení žalobkyně činí 135 434,30 Kč, výše nákladů opatrovníka 78 656,30 Kč, a že tyto náklady nese Česká republika; ve zbytku pak městský soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v daném řízení udělil plnou moc k zastupování advokátovi Mgr. Pavlu Vinterovi, jenž fakturou č. 2/2009 ze dne 11. 2. 2009 vyúčtoval za poskytnutí právní služby částku 111 381 Kč včetně DPH. Podáním ze dne 12. 2. 2009 vyčíslil obvodnímu soudu náklady opatrovníka v celkové výši 118 771 Kč (z toho náhrada jím údajně uhrazeného soudního poplatku za vyhotovení listinných důkazů žalobce ze soudního spisu činila 390 Kč a náhrada nákladů vynaložených na právní zastoupení činila 111 381 Kč; tuto částku měl stěžovatel uhradit dne 11. 2. 2009). Obvodní soud mu však přiznal toliko částku 78 299,30 Kč [z toho částku 65 170 Kč podle §1 odst. 2 a 3 advokátního tarifu ve spojení s §3 odst. 1 bodem 5 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dále pak režijní paušál ve výši 300 Kč dle advokátního tarifu, 19 % DPH ve výši 12 439,30 Kč a náhradu soudního poplatku ve výši 390 Kč]. Soud s poukazem na ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že po udělení plné moci zmíněnému advokátovi již stěžovatel žalovanou v řízení nezastupoval, přičemž podle §23 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, stát hradí odměnu pouze ustanovenému opatrovníkovi - advokátovi, povinnost státu hradit náklady advokáta, jemuž stěžovatel jménem žalované udělil plnou moc, však neexistuje.
Stěžovatel v odvolání, a to s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2006 sp. zn. 21 Cdo 1348/2005, namítl, že obvodní soud nesprávně "zkombinoval princip náhrady nákladů, které platí stát" ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř., s principem vyplývajícím z §151 odst. 2 o. s. ř., na jehož základě mu pak nesprávně přiznal právo na náhradu odměny dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ta ale upravuje poměry mezi účastníky navzájem a nedotýká se vztahu mezi soudem a jím ustanoveným opatrovníkem, kde se výše odměny řídí advokátním tarifem. Městský soud se pak s názorem soudu prvního stupně ztotožnil, pochybení shledal pouze v tom, že stěžovateli byla přiznána náhrada hotových výdajů ve výši 390 Kč, neboť tento náklad vynaložil zvolený zástupce, advokát Mgr. P. Vinter. Tím, že stěžovatel zvolil žalované zástupce z řad advokátů, což lze uznat jako úkon právní služby, jeho činnost před soudem prvního stupně skončila, a nelze proto nárokovat další částky. Náklady právního zastoupení nutno považovat za náklady vzniklé neúspěšné žalované, vůči ní byl advokát v právním vztahu, a na jejich náhradu nemá neúspěšný účastník právo. Nejde ani o nárok vůči státu, neboť s ním Mgr. P. Vinter není v právním vztahu. Pokud stěžovatel tyto náklady uhradil, plnil za žalovanou, a nikoliv za stát. Pokud by bylo přistoupeno na stěžovatelovu argumentaci, znamenalo by to, že by stát plnil v převážné míře za totéž dvakrát. Funkce opatrovníka dle soudu zanikla (bez dalšího) okamžikem, kdy žalovaná vstoupila do likvidace a byla jí jmenována likvidátorka - tím ovšem nebylo dotčeno trvání právního zastoupení žalované založené zmíněnou plnou mocí. Z tohoto důvodu nebylo rozhodováno o nákladech opatrovníka v odvolacím řízení.
Jde-li o řízení před soudem prvního stupně, stěžovatel namítl, že náhrada za výkon funkce opatrovníka měla být vypočtena podle §7, 8, 9, 13 a 14 advokátního tarifu a tato náhrada mu měla být přiznána buď ve formě odměny (§1 odst. 3 advokátního tarifu), nebo ve formě náhrady nákladů vynaložených opatrovníkem ve smyslu §140 odst. 2 věty první o. s. ř. K tomu doplňuje, že právním zastoupením pověřil Mgr. P. Vintera, protože ten se specializuje na závazkové vztahy, přičemž vycházel z toho, že náklady na poskytování právních služeb budou stejné, jako by je poskytl on sám. Ve vztahu k řízení před městským soudem stěžovatel namítá, že ani tam mu nebyla přiznána žádná náhrada, navíc závěr, že náklady na úhradu soudního poplatku za pořízení kopií listin uhradil Mgr. P. Vinter, je nepodložený, naopak ze spisu vyplývá, že daný poplatek uhradil on, zmíněný advokát pouze opatřil svým podpisem tiskopis, na němž byly kolkové známky v hodnotě 390 Kč nalepeny, nehledě na to, že povinnost hradit daný soudní poplatek mu (stěžovateli) "zřejmě" neměla být vůbec uložena. Stěžovatel dále odmítá argument městského soudu, že by stát plnil v převážné míře dvakrát, protože náhrada za výkon funkce opatrovníka byla v řízení uplatněna pouze jednou, a to nikoliv podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., jak byla přiznána, ale podle advokátního tarifu, jak měla být přiznána. Stěžovatel s ohledem na ustanovení §769 obchodního zákoníku nesouhlasí ani s tím, že jeho funkce zanikla jmenováním likvidátora, protože by tím došlo k prolomení práv žalované, jež plynou z čl. 38 odst. 2 Listiny. Dle stěžovatelova názoru měl městský soud postupovat podle §140 odst. 2 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2009 (a to vzhledem k části první, čl. II, bodu 1 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) a přiznat mu náhradu za výkon opatrovnictví v řízení před soudy obou stupňů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Ústavní soud považuje zčásti stěžovatelovu argumentaci za důvodnou, přesto však nedospěl k závěru, že by zjištěné vady měly nějaké dopady do ústavněprávní roviny. Rovněž dle názoru Ústavního soudu je třeba rozlišovat mezi rozhodováním soudu o úhradě hotových výdajů a odměně za zastupování ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř., kde se postupuje podle advokátního tarifu, a rozhodování o náhradě nákladů řízení dle §151 odst. 2 o. s. ř., kde se (v zásadě) postupuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (srov. rovněž Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., a kol.: Občanský soudní řád, Komentář, I. díl, 7. vydání, C. H. Beck, s. 645-6, 677). Stěžovatelova odměna za zastupování žalované tak měla být určena podle advokátního tarifu, přičemž stát má ve smyslu §148 odst. 1 o. s. ř. podle výsledků řízení proti účastníkům řízení, tj. neúspěšné žalované, právo na náhradu nákladů řízení, tedy nákladů, které vynaložil v souvislosti s ustanovením stěžovatele opatrovníkem žalované, jejichž výše, jak lze usuzovat z uvedeného judikátu Nejvyššího soudu i výše zmíněné odborné literatury, se má stanovit podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (to však již pro nyní posuzovanou věc podstatné není - srov. níže).
Postatou ústavní stížnosti je však to, že stěžovateli za výkon opatrovnictví bylo přiznáno toliko 78 656,30 Kč, ačkoliv on uplatnil nárok na 118 771 Kč, což představuje částku, kterou (údajně) zaplatil za právní služby poskytnuté žalované advokátem Mgr. P. Vinterem. Stěžovatel má za to, že uvedená částka mu náleží jako odměna ve smyslu §1 odst. 3 advokátního tarifu nebo jako náhrada nákladů opatrovníka na základě §140 odst. 2 o. s. ř. Obecné soudy však tento požadavek neakceptovaly, přičemž svůj závěr zdůvodnily, a to tak že stěžovatel kromě toho, že jménem žalované udělil shora jmenovanému advokátovi plnou moc k zastupování v daném řízení, žádné jiné právní úkony nečinil. Náleží mu tak odměna pouze za tento úkon. K tomu dlužno dodat, že pokud by obecné soudy v tomto bodě (správně) postupovaly podle advokátního tarifu, byla odměna za výkon opatrovnictví (resp. za "zastupování" ve smyslu §140 odst. 2 o. s. ř.) nepoměrně nižší. Jde-li o náklady výše zmíněného právního zastoupení, ty dle názoru obecných soudů musí nést žalovaná coby neúspěšná účastnice řízení (§140 odst. 1 o. s. ř.). Pokud by stěžovatel uhradil Mgr. Vintrovi, jakožto zvolenému zástupci žalované, jeho náklady, plnil by tím za žalovanou. V ústavní stížnosti stěžovatel přitom nepředestřel žádnou relevantní argumentaci, z níž by vyplynulo, z jakého důvodu je uvedený názor nesprávný a s níž by se obecné soudy již nevypořádaly. Argumentuje-li v této souvislosti stěžovatel tím, že mu měla být přiznána náhrada formou odměny dle §1 odst. 3 advokátního tarifu, pak stěžovatel kromě toho, že pověřil zastupováním žalované uvedeného advokáta, tuto svou funkci fakticky nevykonával, resp. sám žádné úkony nečinil. Poukazuje-li na to, že se tak mělo stát ve formě náhrady nákladů jím vynaložených, a to na základě ustanovení §140 odst. 2 o. s. ř., jedná se, jak již bylo obecnými soudy zmíněno, o náklady žalované, a nikoliv jeho.
Nelze pouze souhlasit s názorem městského soudu, že by stát plnil v podstatě dvakrát, protože se zde vychází z nesprávného předpokladu, že odměnu a hotové výdaje opatrovníka nutno stanovit podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Otázkou ale je, zda tím, kdo za dané situace může být nucen hradit náklady právního zastoupení v podstatě dvakrát, není nakonec žalovaná, která podle výroku III rozsudku soudu prvního stupně musí uhradit za výkon opatrovnictví stěžovateli částku 78 299,30 Kč a dále pak by měla "svému" advokátovi Mgr. P. Vinterovi uhradit ještě 118 381 Kč, jakožto náhradu nákladů právního zastoupení, ovšem toto se týká práv žalované, nikoliv samotného stěžovatele. Jde-li i o další stěžovatelovy námitky, jejich nedůvodnost plyne z již výše uvedeného (to se např. týká námitky, že stěžovateli nebyla přiznána odměna za opatrovnictví v odvolacím řízení), nebo tyto nejsou z hlediska ústavnosti relevantní (např. ta, že nebyla stěžovateli přiznána náhrada za poplatek za pořízení kopií listin, a to vzhledem ke zjevně bagatelní částce 390 Kč, o niž v tomto bodě jde).
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu