ECLI:CZ:US:2010:3.US.3052.09.1
sp. zn. III. ÚS 3052/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JASI s. r. o., se sídlem Vimperk, Mírová 435, zastoupené Mgr. Františkem Šejnostem, advokátem v Praze 2, Pod Slovany 12, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2009 č. j. 5 Afs 5/2009-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2009 č. j. 5 Afs 5/2009-53. Dle stěžovatelky byl porušen čl. 2 odst. 2 ve spojení s čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že Finanční ředitelství v Českých Budějovicích rozhodnutím ze dne 19. 5. 2008 č. j. 2246/08-1200 zamítlo odvolání stěžovatelky proti dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň ve výši 456 010,- Kč. Stěžovatelka podala žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. 9. 2008 č. j. 10 Ca 142/2008-22 zamítl pro nedůvodnost. Stěžovatelka podala kasační stížnost, jež byla zamítnuta napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Podstata byla/je v tom, že stěžovatelka vykázala v roce 2002 částky 700 000,- Kč a 770 988,20 Kč jako vklady společníků, zatímco finanční orgány i správní soudy se shodly na skutkových i právních závěrech, že stěžovatelka neunesla (následně) důkazní břemeno o tom, že se jednalo o vklady (jak tvrdila), a neprokázala ani, že tyto prostředky nepodléhají dani příjmů, proto se v případě těchto dvou finančních částek jedná o příjmy - výnosy podléhající dani.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že správce daně sice má oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání skutečností, které sám subjekt tvrdí, avšak v daném případě správce daně nedal stěžovatelce dostatečný prostor; při daňové kontrole nebyly akceptovány důkazy, resp. jejich návrhy. Dále stěžovatelka namítla, že naopak správce daně neunesl důkazní břemeno, neboť ohledně stěžovatelkou vykázaných nákladů, souvztažných s výnosy, neshledal pochybnosti. Stěžovatelka konečně také namítla, že i v případě, že by neprokázala, že se jednalo o vklady, neznamená to automaticky, že uvedené dvě částky představují zdanitelné výnosy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ve své judikatuře Ústavní soud opakovaně poukazuje na to, že dle čl. 83 Ústavy je orgánem ochrany ústavnosti a nikoliv další instancí obecného soudnictví. Není proto povolán k tomu, aby přezkoumával rozhodnutí obecných soudů z hlediska jejich správnosti, znovu hodnotil provedené důkazy či podával výklad podústavního práva. Jeho úkolem je naopak ochrana ústavnosti, kdy na základě podané ústavní stížnosti zkoumá, zda v řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zejména pak práva na spravedlivý proces, jehož složkou je také právo na řádné a srozumitelné odůvodnění rozhodnutí.
Porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky Ústavní soud neshledal. Je zřejmé, že Nejvyšší správní soud se věcí řádně zabýval a rovněž ke kasačním námitkám stěžovatelky se dostatečně vyjádřil. Námitky v ústavní stížnosti jsou pouhou polemikou, když některé z nich měla/mohla stěžovatelka uplatnit již v předchozích řízeních, což neučinila.
Lze proto konstatovat, že z napadeného rozhodnutí se nepodává, že by stěžovatelka námitku o nedostatečném prostoru pro předložení důkazů vznesla již v předchozích řízeních. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá to, že tato námitka nebyla obsahem kasační stížnosti a dále to, že ani v žalobním řízení ani v řízení o kasační stížnosti (tj. před Nejvyšším správním soudem) stěžovatelka neuvedla konkrétní skutečnosti ani nepředložila žádné konkrétní důkazy k prokázání svých tvrzení o vkladech, ač tak učinit mohla (str. 2 a 6 napadeného rozhodnutí). Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka nehovoří o žádných konkrétních důkazech (dokladech), které by její tvrzení o vkladech potvrzovaly. Pro řízení o ústavní stížnosti přitom platí zásada subsidiarity, je tedy třeba řádně svá práva uplatňovat nejdříve před správními orgány a obecnými soudy a nikoliv vznášet nové námitky až před Ústavním soudem. Dále lze uvést, že odůvodnění napadeného rozhodnutí dává dostatečnou odpověď na námitku o nezpochybnění nákladů stěžovatelky za rok 2002 správcem daně, když tuto námitku stěžovatelka vznesla již v kasační stížnosti. Argument stěžovatelky, že neprokázání, že částky představovaly vklad společníků, ještě neznamená, že se jednalo o příjmy - výnosy podléhající dani, je v kontextu okolností věci a odůvodnění napadeného rozhodnutí účelový a nelogický. Pokud stěžovatelka po celou dobu tvrdila (a v podstatě i nadále tvrdí), že částky představovaly vklady společníků (některé poskytnuté prostřednictvím půjčky rodičů společníka), není zřejmý důvod nynější její argumentace, že i kdyby se o vklady nejednalo, mohlo jít o příjmy nepodléhající dani. Ostatně z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že již správce daně opakovaně vyzýval stěžovatelku k prokázání/objasnění vykázaných dvou částek, avšak stěžovatelka opakovaně uváděla, že se jednalo o vklady a nikoliv o příjmy jiného charakteru. Již v té době tedy stěžovatelka rovněž mohla uvést konkrétní skutečnosti a důkazy o tom, že se jednalo o příjmy jiné (nikoliv o vklady), nepodléhající dani.
Ústavní soud neshledal, že by Nejvyšší správní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky, proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu