ECLI:CZ:US:2010:3.US.3108.09.1
sp. zn. III. ÚS 3108/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obce Vysoká nad Labem, se sídlem Vysoká nad Labem a stěžovatele A. J., obou zastoupených JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-185, spojené s návrhem na zrušení §101a až §101d zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 2. 12. 2009 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-185, jímž bylo k návrhu obchodní společnosti POLABÍ Vysoká, a. s., zrušeno opatření obecné povahy - Územní plán obce Vysoká nad Labem vydaný dne 5. 2. 2008 stěžovatelkou. Stěžovatelka tvrdí, že bylo porušeno její právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina", právo na ochranu dobré víry, právní jistoty a nabytých práv dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny, dále právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny a konečně i právo na samosprávu dle čl. 100, čl. 101 a čl. 104 Ústavy. Stěžovatel uvedl, že bylo porušeno jeho právo na ochranu dobré víry, právní jistoty a nabytých práv dle čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny a rovněž právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Současně stěžovatelé požadují derogaci §101a až §101d zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou stěžovatelé osobami oprávněnými k podání ústavní stížnosti v dané věci, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle §101a odst. 1 a 4 soudního řádu správního je návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části oprávněn podat ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen a odpůrcem je ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení nebo zrušení jeho části je navrhováno.
Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel A. J. v souzené věci v řízení před Nejvyšším správním soudem jako navrhovatel nevystupoval a netvrdil (a nemohl tedy tvrdit), že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen. Jako navrhovatelka vystupovala obchodní společnost POLABÍ Vysoká, a. s. (viz výše), která tvrdila, že byla zkrácena na svých právech a jako odpůrce pak vystupoval "správní orgán" - Obec Vysoká nad Labem, tj. ten, kdo vydal opatření obecné povahy, jehož zrušení navrhovatelka navrhovala. Z hlediska této v §101a soudního řádu správního speciálně pro řízení o zrušení opatření obecné povahy (nebo jeho části) konkrétně vymezené právní úpravy účastenství v řízení před Nejvyšším správním soudem, kdy dle §101b soudního řádu správního je navíc účast dalších osob výslovně vyloučena, jiní než oba zmínění účastníci řízení (tedy navrhovatelka a odpůrce) jimi být nemohou. Proto také žádné jiné fyzické či právnické osobě ani následně nesvědčí aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti. Stěžovatel A. J., jenž nebyl účastníkem předchozího řízení, proto není osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti v dané věci. Nad rámec je možno uvést, že podstatou stěžovatelovy stížnosti je skutečnost, že zrušením územního plánu již není jeho pozemek stavebním, čímž mělo být zasaženo do jeho legitimního očekávání (evidentně na určitou hodnotu pozemku), a tím i vlastnictví. Není však zřejmé, z čeho stěžovatel dovozuje subjektivní veřejné (natož ústavní) právo na to, aby jeho pozemek měl režim stavebního pozemku, tedy na to, že pokud byl územním plánem pozemek určen jako stavební, musí stavebním (zřejmě navzdory možným pochybením, vadám, nezákonnostem či protiústavnostem při přijímání územního plánu) navždy zůstat. Z tohoto pohledu by pak bylo zakotvení soudního přezkumu územních plánů zcela zbytečné, neboť vyhovění jakémukoliv takovému návrhu Nejvyšším správním soudem by představovalo protiústavní zásah do "legitimního očekávání" vlastníků pozemků (odlišných od navrhovatele) pokud se týká určení druhu pozemku. Ostatně neexistuje ani subjektivní právo na to, aby pozemku byl "určen" územním plánem stěžovatelem zamýšlený režim. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že vlastnické právo není absolutní, neboť toto lze při dodržení ústavních a zákonných mezí omezit (či dokonce za dodržení takových limitů lze přistoupit k vyvlastnění). Pokud stěžovatel zmiňuje "legitimní očekávání", tak je možno uvést, že sám poukázal na §101d soudního řádu správního, dle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením opatření obecné povahy zůstávají nedotčena, a uvedl, že to se týká např. situací, kdy již dojde v mezidobí (tj. před zrušením opatření obecné povahy - územního plánu) k vydání rozhodnutí o umístění stavby. Je tedy zřejmé, že ochrana již konkrétních legitimních očekávání vlastníků založených rozhodnutími v individuálních případech je soudním řádem správním zajištěna.
Osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti není ani obec Vysoká nad Labem, přestože byla, na rozdíl od stěžovatele A. J., účastnicí předchozího řízení před Nejvyšším správním soudem.
Ústavní soud poukazuje na své stanovisko ze dne 9. 11. 1999 sp. zn. Pl. ÚS-st. 9/99, ve kterém vyslovil, že "správní orgán, jehož rozhodnutí bylo úspěšně napadeno správní žalobou, není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí správního soudu". Ústavní soud v odůvodnění tohoto stanoviska uvedl, že definičním znakem pojmu ústavní stížnost je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Proto je k podání ústavní stížnosti legitimována jen ta fyzická nebo právnická osoba, jež disponuje způsobilostí být nositelkou základních práv a svobod. Pokud osoba vystupuje v postavení orgánu veřejné moci, takovou subjektivitou nedisponuje. Opačný přístup by znamenal popření smyslu základních práv a svobod a fundamentálního rozdílu mezi subjektivními právy a pravomocí (kompetencí).
Tento závěr lze vztáhnout také na nyní projednávanou věc. V daném případě bylo u Nejvyššího správního soudu napadeno opatření obecné povahy vydané stěžovatelkou v rámci její pravomoci z pozice vrchnostenské, kdy toto opatření je způsobilé určovat a zasahovat práva a povinnosti fyzických a právnických osob. Proti opatření obecné povahy se pak fyzické a právnické osoby mohou úspěšně domáhat ochrany svých veřejných subjektivních práv před Nejvyšším správním soudem, což se stalo také v daném případě, kdy obchodní společnost podala návrh na zrušení tohoto opatření obecné povahy. Je třeba doplnit, že pod veřejnou mocí nelze chápat pouze moc státní, ale k veřejné moci náleží také moc vykonávaná veřejnoprávními korporacemi, včetně územních samosprávných celků.
Z tohoto důvodu, kdy Nejvyšší správní soud poskytl ochranu subjektivním právům právnické osoby vlastnící pozemky v dané obci a podnikající v dané obci (nebo by poskytl ochranu veřejným subjektivním právům občanu obce), nemůže připadat v úvahu ani podání komunální ústavní stížnosti ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s §72 odst. 1 písm. b) zákona Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že oba stěžovatelé jsou osobami zjevně neoprávněnými k podání ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009 č. j. 1 Ao 1/2009-185, postupoval Ústavní soud dle §43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost odmítl. Osud takto odmítnuté ústavní stížnosti pak sdílí také návrh stěžovatelů na zrušení §101a až §101d zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu