ECLI:CZ:US:2010:3.US.313.10.1
sp. zn. III. ÚS 313/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. dubna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupeného Mgr. Martinem Poláškem, advokátem se sídlem Kovářská 127, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 26 Cdo 3185/2009-799, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 8. března 2007 č. j. 60 Co 20/2007-677, a proti rozsudku Okresního soudu v Kroměříži ze dne 27. července 2006 č. j. 7 C 45/99-578, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Kroměříži, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 2. 2. 2010 a po výzvě Ústavního soudu k odstranění vad doplněné dne 23. 3. 2010, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, která údajně porušila jeho ústavně garantované právo na soudní a jinou právní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
K porušení výše označených práv mělo dojít ze strany obecných soudů tím, že tyto soudy "nepřihlédly ke stěžovatelem tvrzeným skutečnostem nebo jím označeným důkazům", neúplně zjistily skutkový stav věci, neboť neprovedly stěžovatelem navržené důkazy, a pokud je provedly, dospěly po jejich zhodnocení k nesprávným skutkovým zjištěním a tím i k nesprávným právním závěrům.
V souvislosti s těmito námitkami stěžovatel poukazuje zejména na údajně nesprávně posouzenou otázku platnosti nájemních smluv ze dne 17. 1. 1995 a 8. 2. 1995, které uzavřela společnost VATH spol. s r. o. Žilina, jako pronajímatel domu čp. 151, na Riegrově náměstí v k. ú. Kroměříž (dále rovněž "předmětná nemovitost") a společnost MACS spol. s r. o. jako nájemce. Toto posouzení mělo prý zásadní vliv na vyvozený právní závěr, že stěžovateli nesvědčí právní titul k užívání předmětné nemovitosti včetně pozemku.
Stěžovatel dále zdůrazňuje, že se obecné soudy důsledně nezabývaly výkladem těchto smluv s ohledem na projev vůle obou účastníků při jejich uzavření. V opačném případě by prý nutně dospěly k závěru, že účastníci smluv se shodli na pronájmu celé nemovitosti včetně příslušného pozemku, nikoli jen jeho nebytových (či bytových) prostor.
Stěžovatel současně žádá, aby mu byla přiznána náhrada nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
II.
Jak se zjišťuje z připojeného rozsudku, Okresní soud v Kroměříži ve věci žalobce společnosti ASPERA a. s., v likvidaci, proti stěžovateli (dříve žalovanému) uložil stěžovateli povinnost vyklidit dům čp. 151 se stavební plochou na Riegrově náměstí v katastrálním území Kroměříž do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.).
V souladu s právním názorem odvolacího soudu se soud prvního stupně v řízení po zrušení svého prvního rozhodnutí zabýval pouze otázkou vrácení dříve zaplacené části kupní ceny žalobcem.
Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze v délce lhůty k vyklizení tak, že stěžovateli uložil povinnost předmětnou nemovitost vyklidit do tří dnů od právní moci rozsudku, jinak rozhodnutí ve věci samé potvrdil.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR dovolací soud odmítl dovolání stěžovatele podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné, a konstatoval, že stěžovatel opřel přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.) a uplatnil dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
V projednávané věci se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání z pohledu ustanovení §237 o. s. ř., přičemž dospěl k závěru, že dovolání nesměřuje proti měnícímu či potvrzujícímu rozsudku ve věci samé, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak, než ve svém dřívějším (zrušeném) rozsudku, neboť byl vázán právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. a), §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
Při posouzení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolací soud uvedl, že "zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i podle výkladu projevu vůle, jde o skutkové zjištění", rovněž tak posouzení, zda předmětem nájemních smluv byl dům čp. 151 jako celek nebo jeho nebytové, případně bytové prostory, je otázkou skutkovou, nikoli právní. Totéž platí podle názoru dovolacího soudu i v případě stěžovatelem zpochybněného závěru o platnosti (či neplatnosti) předmětných nájemních smluv.
III.
Ústavní soud se nejprve zabýval posouzením důvodnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému odmítavému usnesení Nejvyššího soudu ČR.
V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost po odstranění vad ze dne 22. 3. 2010 neobsahuje žádné konkrétní námitky jak proti napadenému usnesení dovolacího soudu, tak ani proti dovolacímu řízení samému. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby si sám takové důvody či námitky konstruoval za situace, v níž stěžovatel pouze povšechně ve vztahu k rozhodování dovolacího soudu poukazuje na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel zjevně považuje předmětné usnesení dovolacího soudu za rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť od jeho doručení odvíjí zachování 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím obou soudů nižších stupňů (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Toto konstatování je významné především ve vztahu k zachování zákonné 60denní lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozsudkům soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Platí totiž, že v případě dovolání, v projednávané věci přípustného jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spjatého se závěrem o zásadním významu rozsudku odvolacího soudu po stránce právní, je dovolací přezkum otevřen pouze pro posouzení právních otázek, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. lze jím namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Stěžovatel však fakticky tento jedině způsobilý dovolací důvod v dovolání neuplatnil, neboť vznášel námitky skutkové povahy. Takové námitky, při vázanosti dovolacího přezkumu uplatněným dovolacím důvodem, nejsou způsobilé otevřít přezkumu právní otázku, natožpak zásadního významu. Pro posouzení, jaký dovolací důvod byl skutečně uplatněn, není totiž rozhodující formální označení zákonných ustanovení (dovolacího důvodu), ale skutečný obsah dovolání.
V případech, v nichž dovolatel uplatnil proti dovoláním napadenému rozhodnutí (pouze) tyto (nesprávné) důvody, není odmítnutí dovolání výrazem "uvážení soudu", ale přímým (bezprostředním) a nevyhnutelným důsledkem toho, že nebyla-li s ohledem na uplatněný dovolací důvod k přezkumu otevřena právní otázka vůbec, nemůže jít ani o právní otázku zásadního významu. Logicky ("bez svého uvážení") dovolací soud proto odmítne jako nepřípustné dovolání v režimu přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. i v případě, jestliže sice dovolatel uplatnil obecně způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., napadl jím však posouzení takové právní otázky, na které rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Všem výše uvedeným případům je společné, že dovolací soud odvolání odmítne, aniž se zřetelem k obsahu konkrétního dovolání měl či mohl mít příležitost uchýlit se k posouzení podmínky, která je pro úpravu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. principiální, jíž se odlišuje od úprav přípustnosti ostatních, totiž k posouzení, zda napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Nebylo-li proto dovolání odmítnuto dovolacím soudem jako nepřípustné "z důvodů závisejících na jeho uvážení" (ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudem), není zachována šedesátidenní zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně a Okresního soudu v Kroměříži.
Vzhledem k výše zjištěným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti usnesení dovolacího soudu odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbytku ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Jako obiter dictum, tedy nad rámec výše uvedeného Ústavní soud poznamenává, že i v případě, pokud by ústavní stížnost v části napadající rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího nebyla odmítnuta pro opožděnost, bylo by ji nutné posoudit jako zjevně neopodstatněnou, neboť zjištěný nedostatek zákonných náležitostí nájemní smlouvy znamená její absolutní neplatnost; v takovém případě není posouzení vůle účastníků při jejím uzavření podstatné.
Podle ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu může soudce zpravodaj rozhodnout o nákladech řízení v případě odůvodněných osobních a majetkových poměrů stěžovatele, a to za situace, v níž nebyla ústavní stížnost odmítnuta. Protože taková procesní situace v projednávané věci nenastala z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti, podmínky výše uvedeného ustanovení nebyly naplněny. Proto této části návrhu nemohlo být vyhověno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu