ECLI:CZ:US:2010:3.US.3135.09.1
sp. zn. III. ÚS 3135/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem v Praze 6, Na Šťáhlavce 1105/16, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009 č. j. 57 Nc 19/2009-133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 3. 12. 2009, doplněnou řádně advokátem podáním ze dne 10. 12. 2009, se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 9. 2009 č. j. 57 Nc 19/2009-133. Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo na rovnost účastníků a na nestranný soud dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z předložené kopie napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala proti žalovanému žalobu na náhradu škody, kterou jí měl způsobit jako advokát v jiné kause, kde jí byl soudem ustanoven pro zastupování. V řízení o náhradu škody stěžovatelka podala návrh na delegaci vhodnou, a to z Okresního soudu v Ostravě na Okresní soud ve Vsetíně - pobočka Valašské Meziříčí. Jako důvod uvedla, že žalovaný byl dříve soudcem Okresního soudu v Ostravě. Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením návrhu stěžovatelky nevyhověl. Poukázal na princip obecné místní příslušnosti soudu s tím, že možnost delegace je nutno vykládat restriktivně. Uvedl, že delegace vhodná slouží k tomu, aby byla věc projednána hospodárněji, rychleji, skutkově spolehlivěji či důkladněji, avšak jediným (požadavkům vhodné delegace neodpovídajícím) důvodem návrhu stěžovatelky bylo, že žalovaný dříve na Okresním soudu v Ostravě zastával funkci soudce; žalovaný přitom s delegací nesouhlasil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že důvody vhodné delegace můžou být různé a mohou spočívat také v postavení účastníků. Dle stěžovatelky krajský soud dostatečně neposoudil poměry účastníků, a to ve vztahu k tomu, že žalovaný zastával dříve funkci soudce na Okresním soudu v Ostravě, tedy ve vztahu k jeho "postavení a kontaktům na tomto soudu".
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit, a proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu napadeného rozhodnutí i ústavní stížnosti vyplývá, že jediným důvodem návrhu stěžovatelky byla námitka zařaditelná pod §14 občanského soudního řádu, u které by případně následně mohla přicházet do úvahy delegace nutná dle §12 odst. 1 občanského soudního řádu (z věci je současně zřejmé, že otázka vyloučení žádného ze soudců Okresního soudu v Ostravě nebyla řešena). Krajský soud přitom v souladu s výkladovými standardy vyložil v napadeném rozhodnutí možné zákonné důvody delegace vhodné dle §12 odst. 2 a 3 občanského soudního řádu, tedy na námitku stěžovatelky (na jí uváděný důvod delegace vhodné) i dostatečně reagoval. Je třeba připomenout základní zásadu obecné místní příslušnosti soudu s tím, že k delegaci je třeba přistupovat restriktivně (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2001 sp. zn. I. ÚS 144/2000). V dané věci krajský soud aplikoval ustanovení o delegaci vhodné v souladu s jejím smyslem restriktivně. Byly-li by shledány důvody pro vyloučení soudců okresního soudu, evidentně by to nemohlo vést (z hlediska zachování práva na rovnost účastníků a na nestranný soud) k pouhé delegaci vhodné, nýbrž k delegaci nutné.
Vzhledem k tomu, že krajský soud v napadeném rozhodnutí aplikoval příslušná zákonná ustanovení o delegaci vhodné ústavně konformně a rozhodnutí i dostatečně odůvodnil (přiléhavě k námitce stěžovatelky), neshledal Ústavní soud porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Ústavní soud proto postupoval dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl.
Námitky stran nestrannosti okresního soudu a rovnosti účastníků pak mají místo v příslušných procesních institutech, jejichž využití se z ústavní stížnosti nepodává (z hlediska těchto námitek by tedy bylo možno zvažovat i nepřípustnost ústavní stížnosti z důvodu subsidiarity, neboť nebyly vyčerpány příslušné prostředky nápravy).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu