ECLI:CZ:US:2010:3.US.3237.10.1
sp. zn. III. ÚS 3237/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., zastoupeného Mgr. Eduardem Křiklavou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Jeronýmova 174/2, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 8. 2010, č. j. 19 Co 1739/2010-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, neboť míní, že jím bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 18. 6. 2010, č. j. 18 C 630/2009-30, zastavil řízení o žalobě o "určení práva žalobce na poskytnutí právních služeb, o zaplacení způsobené materiální i nemateriální škody", neboť stěžovatel i přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek a jeho žádost o osvobození od soudních poplatků byla usnesením tohoto soudu ze dne 10. 2. 2010, č. j. 18 C 630/2009-13 (jež nabylo právní moci dne 13. 5. 2010) zamítnuta. Potvrzení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech zaslané stěžovatelem "v mezidobí" (31. 5. 2010) soud nepovažoval za nový návrh na osvobození od soudních poplatků, neboť stěžovatel oproti původní žádosti nové údaje, odůvodňující jeho osvobození, nedoplnil.
Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil s tím, že zde není důvod pro jeho zrušení, jestliže stěžovatel ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatil a neučinil tak ani ve lhůtě pro podání odvolání. Okolnost, že stěžovatel zaslal soudu prvního stupně "další prohlášení" stejného obsahu přitom nemůže být důvodem, jež by bránila vydání rozhodnutí o zastavení řízení, bylo-li v tomto řízení (za shodných podmínek) již dříve pravomocně rozhodnuto, že o osvobození od soudních poplatků se mu nepřiznává; podané prohlášení svým obsahem navíc neodpovídalo ani požadavkům, na které byl již dříve (usnesením tohoto soudu ze dne 20. 4. 2010, č. j. 19 Co 642/2010-22) stěžovatel upozorněn. Jako nedůvodnou odmítl též námitku ohledně v usnesení nesprávného (neúplného) vymezení předmětu řízení a nesprávné identifikace účastníků řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že odvolací soud již v předcházejícím řízení (o osvobození od soudních poplatků) vedl "zbytečný a neúčelný přezkum", přičemž se nikterak nevypořádal s tím, že jde o nepřípustné odvolání a "nedbal ani toho, že žádost o osvobození nebyla podána", neboť bylo požadováno (žádostí z 22. 12. 2009) ustanovení zástupce. Tvrdí dále, že v §9 zákona o soudních poplatcích je sice definován následek nezaplacení poplatku po výzvě soudu (v podobě zastavení řízení), avšak "je zde mnoho výjimek" a samo nedodržení okamžiku splatnosti poplatku není na překážku pokračování v řízení; přitom on "ve svém sociálním postavení" nemohl - poté co mu byla zaslána výzva soudu - činit nic jiného, než (znovu) požádat o osvobození od soudního poplatku, "žádostí s aktuálním přiznáním poměrů i prohlášením o pravdivosti a úplnosti údajů", a to ve shodě s poučením, jež se mu v ní dostalo. Odvolací soud se podle něj proto dopouští "svévole", pakliže nepravdivě dovozuje, že ve svém prohlášení k rozhodným skutečnostem - "zdravotní stav, úřad práce, pracovní schopnost" - "opět nic neuvádí", a tím toto prohlášení nejenže zpochybňuje, ale především i nadále jej "šikanuje", a též (spolu se soudem prvního stupně) "zapírá jeho objektivní neschopnost úhrady poplatku".
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručené práva nebo svobody jeho účastníka.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti - jakožto jediného ústavněprávního argumentu - dovolává porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, jež zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.
Je však zřejmé, že toto právo mu upřeno nebylo; dostalo se mu (stejně jako v řízení vedeném u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 2971/10 a v mnoha dalších) adekvátního postavení účastníka řízení a proti nepříznivým rozhodnutím soudu prvního stupně o zastavení řízení ve věci jeho návrhu na určení, jakož i (v tomto řízení učiněnému) návrhu na osvobození od soudních poplatků, resp. na ustanovení zástupce, mu byly k dispozici přípustné opravné prostředky (odvolání), které využil, a odvolací soud se s námitkami, jež v nich uplatnil, v obou případech adekvátně vypořádal.
To je v zásadě vše, co z čl. 36 odst. 1 Listiny lze pro ústavněprávní přezkum vyvodit. Neplyne odtud garance rozhodnutí "správného", natožpak rozhodnutí, jež stěžovatel za správné pokládá.
Výjimkou jsou situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, případně ve střetu dvou výkladových alternativ byl pominut možný výklad jiný, ústavně konformní, anebo je výrazem flagrantního opomenutí kogentní normy či zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Oproti očekáváním stěžovatele však právní názory, jež odvolací soud uplatnil v napadeném rozhodnutí ohledně podmínek pro zastavení řízení, jakož i k "novému návrhu" stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, za protiústavní - v právě uvedeném smyslu - mít evidentně nelze. Nelze dovodit ani výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci jeho logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by mohlo hrát roli při ústavněprávním přezkumu soudem podané interpretace rozhodného podústavního práva.
Stěžovatel ústavní stížností toliko pokračuje v polemice s obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva a zjevně pomíjí, že Ústavní soud není další - běžnou - opravnou instancí v režimu obecného soudnictví, k čemuž však ve skutečnosti svými námitkami směřuje.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu