ECLI:CZ:US:2010:3.US.3247.09.1
sp. zn. III. ÚS 3247/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. Petrem Kšádou, advokátem v Praze 9 - Dolních Počernicích, Dubenecká 89, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. 6. 2009 sp. zn. 43 T 172/2008 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. 5 To 304/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností ze dne 8. 12. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle tvrzení stěžovatele byly rozhodnutími porušeny čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl za tři skutky rozsudkem obvodního soudu uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele a trestným činem přijímání úplatku dle §158 odst. 1 písm. a) a §160 odst. 2 a odst. 3 písm. b) trestního zákona. Za to mu byl uložen podmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí veřejného činitele (tj. povolání v orgánech státní správy, samosprávy, ozbrojených sil a sborů). Stěžovatel podal odvolání, jež bylo městským soudem odmítnuto pro nedůvodnost. Dovolání podáno nebylo.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jde o případ "tvrzení proti tvrzení", když jediným důkazem je výpověď svědka stojící proti výpovědi stěžovatele. Dle stěžovatele obvodní soud postupoval libovolně, nevypořádal se s rozpory mezi důkazy (sporným bodům se záměrně vyhnul) a své rozhodnutí transparentně a logicky neodůvodnil, není zřejmé hodnocení důkazů jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a není zřejmé, jaké skutečnosti má z jakých důkazů za prokázané a proč uvěřil právě té jedné ze dvou verzí; v případě dvou rovnocenných verzí přitom platí zásada in dubio pro reo. Soud dle stěžovatele zcela opomenul důkazy svědčící v jeho prospěch. Výpovědi svědků byly dle stěžovatele nesprávně interpretovány (deformace důkazů při hodnocení), když poškozený u prvního skutku převyprávěl dvě různé verze průběhu událostí (rozhodně nelze jeho výpověď označit za bezproblémovou, jak to učinil soud) a v rozporu jsou i další výpovědi tří svědků, kteří řekli jen to, co znali od poškozeného. U druhého skutku je pak výpověď poškozeného brána jako usvědčující, ačkoliv uvedl, že si na věc již nepamatuje; události tedy evidentně domýšlel. Stěžovatel také namítl, že musí být prokázána objektivní stránka trestného činu, avšak nijak nebylo prokázáno, že by se stěžovatel obohatil. Uvedl, že všechny tři skutky se řádně objevily v policejních výkazech (spis "přehled služeb"), tedy soud v rozporu s důkazy uvedl, že se ve výkazech neobjevily, což je markantní zejména u třetího skutku. Stěžovatel konečně také namítl, že u druhého a třetího skutku byl odsouzen za trestný čin přijímání úplatku, což se již pojmově nemohlo u těchto dvou skutků stát. Uvedl, že na to upozorňoval již v odvolání, avšak městský soud tuto námitku zcela opomenul.
Ústavní soud dospěl po vyžádání spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 43 T 172/2008 k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již opakovaně judikoval (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 in: Sb.n.u.ÚS, sv. 15, č. 98), že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a přehodnocovat dokazování provedené soudy, pokud nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může zasáhnout pouze, pokud právní závěry soudu jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), zakládá porušení základního práva a svobody.
V daném případě Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší tytéž námitky jako v předchozích řízeních u obecných soudů, přičemž tyto se týkají hodnocení důkazů, kdy stěžovatel předestírá současně své vlastní skutkové závěry. Z napadených rozhodnutí je však zřejmé, že soudy se všemi provedenými důkazy zabývaly a k těmto se i konkrétně v odůvodnění rozhodnutí vyjádřily (prvostupňový soud evidentně i porovnával výpovědi svědků na obou stranách). Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že by se v dané věci jednalo o situaci "tvrzení proti tvrzení", když prvostupňový soud závěry opřel nikoliv o jeden důkaz, ale o více důkazů, a to jak svědeckých výpovědí, tak listinných důkazů. Nelze tedy hovořit o tom, že by tu proti sobě stála výpověď stěžovatele na straně jedné a výpověď svědka na straně druhé. Pokud jde o výpovědi kolegů spolujezdců stěžovatele ve službě, i těmito se prvostupňový a poté odvolací soud zabývaly; jejich vypořádání se s nimi považuje Ústavní soud za dostatečné, resp. nevybočující z principů spravedlivého procesu. Soudy evidentně pochybnost neměly, tedy nelze zde ani hovořit o potřebě aplikace zásady in dubio pro reo. Jak už Ústavní soud výše uvedl, není další instancí obecného soudnictví a není povolán k přehodnocování hodnocení důkazů ani prezentování své vlastní interpretace důkazů provedených (až na ojedinělé výjimky). Pokud jde o námitku o nutnosti prokázat obohacení stěžovatele, je zřejmé, že v tomto směru byly důkazy před soudy provedeny a soudy (zejména prvostupňový) je již z podstaty stíhaných trestných činů hodnotily (logicky se týká námitka skutku 2 a 3, když u 1. skutku šlo o žádání úplatku bez realizace). Měl-li stěžovatel za to, že je třeba provést v tomto směru i další důkazy, měl je v řízení navrhnout; v ústavní stížnost žádné nenavrhuje, ostatně v řízení o ústavní stížnosti by již neměly takové návrhy pro subsidiaritu místo.
Z výše uvedených důvodů senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu