ECLI:CZ:US:2010:3.US.327.10.1
sp. zn. III. ÚS 327/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Muchou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Jozefem Malovcem, evropským advokátem se sídlem Jókaiho 21, Lučenec, Slovenská republika (zmocněnec pro doručování a konzultant JUDr. Martin Hádek, advokát se sídlem Ječná 39a, Praha 2), proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2010 sp. zn. 1 Nt 229/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 1. 2010, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 2. 2010 a k jeho výzvě doplněnou podáním ze dne 15. 3. 2010, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí s tím, že v dané právní věci bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") sp. zn. 1 Nt 229/2009, ústavní stížností napadeným usnesením bylo rozhodnuto, že se vykonává evropský zatýkací rozkaz Státního zastupitelství Nürnberg-Fürth ze dne 2. 6. 2009 sp. zn. 374 Js 25437/08 (výrok I), že se podle §411 odst. 1 a 9 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") stěžovatel předává do Spolkové republiky Německo k trestnímu stíhání na základě uvedeného trestního příkazu (výrok II), že se předání povoluje s odkladem, a to do doby pravomocného skončení jeho trestního stíhání vedeného policejním orgánem Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality, 1. oddělení Kladno Rozdělov, pod ČTS: PSC-564/TČ-92-2007 (výrok III), a že se podle §411 odst. 4 tr. ř. předběžná vazba přeměňuje na vazbu předávací.
Dále z uvedeného spisu Ústavní soud zjistil, že toto usnesení stěžovatel napadl stížností (a to již na veřejném zasedání dne 21. 1. 2010, kterou doplnil písemným podáním ze dne 29. 1. 2010, doručeným krajskému soudu dne 3. 2. 2010), na jejímž základě je Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 23. 3. 2010 č. j. 2 To 28/2010-286 podle §149 odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil a nově rozhodl tak, že se podle §419 odst. 1 tr. ř. vykoná výše uvedený zatýkací rozkaz (výrok I), že se podle §411 odst. 1 tr. ř. stěžovatel na jeho základě předává k trestnímu stíhání do Spolkové republiky Německo (výrok II), že se podle §411 odst. 9 tr. ř. předání povoluje s odkladem do pravomocného skončení výše specifikovaného trestního stíhání a případného výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody (výrok III) a že se podle §411 odst. 4 tr. ř. předběžná vazba přeměňuje na vazbu předávací.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel ústavní stížností brojil proti usnesení soudu prvního stupně, přičemž (jak plyne z výše uvedených údajů) toto rozhodnutí souběžně s ústavní stížností napadl řádným opravným prostředkem - stížností podle §141 a násl. tr. ř. Vzhledem k této skutečnosti napadené usnesení krajského soudu vůbec nenabylo právní moci, a stěžovatel tak v době podání ústavní stížnosti nemohl být ve smyslu prvně citovaného ustanovení považován za osobu oprávněnou k podání ústavní stížnosti. Současně by se muselo jednat o nepřípustný návrh, protože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; pod pojmem "vyčerpání" dle konstantní judikatury Ústavního soudu totiž nelze rozumět jen podání toho kterého opravného prostředku, ale i rozhodnutí o něm. K tomu možno dodat, že za dané situace nebylo možno uvažovat ani o přijetí ústavní stížnosti na základě ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. V současné době se právní situace změnila tak, že výše citovaným usnesením vrchního soudu bylo ústavní stížností napadené rozhodnutí krajského soudu zrušeno. Z toho plyne, že již "právně neexistuje", a tudíž je ani nelze zrušit.
Stěžovatel tak měl v dané věci především vyčkat, než vrchní soud rozhodne o jeho stížnosti, a teprve poté napadnout (v prvé řadě) jeho rozhodnutí, případně se mohl přímo obrátit na Ústavní soud [viz §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pokud takto nepostupoval, a ústavní stížnost podal proti usnesení krajského soudu souběžně se svou stížností, jednalo se u ní o "předčasný" návrh, který byl Ústavní soud oprávněn, resp. povinen z výše uvedených důvodů odmítnout. Vzhledem k tomu, že tak Ústavní soud neučinil, mohl stěžovatel dosáhnout meritorního projednání své trestní věci před Ústavním soudem také tak, že by ústavní stížnost adekvátním způsobem "doplnil" (tj. že by napadl shora označené usnesení vrchního soudu a požadoval jeho zrušení), což se však (dosud) nestalo.
S ohledem na to, že Ústavní soud není oprávněn přezkoumávat nepravomocná rozhodnutí, a tím spíše rozhodnutí, která ani "právně neexistují" [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) a d) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2010
Jiří Mucha v. r.
soudce Ústavního soudu