ECLI:CZ:US:2010:3.US.3287.09.1
sp. zn. III. ÚS 3287/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Romanou Lužnou, advokátkou se sídlem v Brně, Heinrichova 16, proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 6. 6. 2000, č. j. 9 C 98/2000-18, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, podané dne 18. 12. 2009 a vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90, čl. 96 Ústavy České republiky zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci.
Napadeným rozsudkem uložil okresní soud stěžovateli (v řízení žalovanému) zaplatit žalobci Dopravnímu podniku města Brna, a. s., částku 205 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplaceného jízdného a přirážky k němu. Rozsudek byl vydán v řízení, v němž byl stěžovatel - vzhledem k zjištění, že je "neznámého pobytu" - zastupován opatrovníkem, jímž byla ustanovena zaměstnankyně rozhodujícího soudu.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se o existenci napadeného rozhodnutí dozvěděl až dne 7. 12. 2009, kdy převzal výzvu soudního exekutora, a s jeho obsahem se seznámil v den doručení rozhodnutí jeho zástupci, tj. dne 16. 12. 2009. S četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu pak namítá, že zákonné podmínky pro ustanovení opatrovníka v řízení splněny nebyly, neboť jeho pobyt "byl úředně znám a bylo možno jej zjistit z dostupné evidence obyvatel", což však zjevně soud v nalézacím řízení neučinil a o řádné šetření jeho pobytu se ani nepokusil. Porušení svých práv spatřuje stěžovatel též v tom, že ustanovením zaměstnankyně soudu coby opatrovníka nastala "kolize zájmů a rozpor s účelem tohoto institutu", neboť ta z povahy věci nemohla hájit jeho zájmy adekvátně; to se podle jeho názoru reálně zjevuje v tom, že se před jednáním neseznámila se spisem, nepodala ve věci žádná vyjádření a proti rozsudku nepodala odvolání.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.
Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. §72 odst. 3 téhož předpisu).
Ústavní stížnost se tedy vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.
Řečené je významné i v posuzované věci.
Zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2009, bylo jeho ustanovení §229 odst. 1 doplněno o písm. h), podle nějž může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu "byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady".
Tím se stala zjevně nepoužitelnou nejen judikatura Ústavního soudu, na niž se stěžovatel v ústavní stížnosti odvolával, nýbrž i ta její část, jež vycházela ze zdůraznění okolnosti, že nebyl-li účastníku opatrovník ustanoven "řádně", nemohlo mu být ani řádně doručeno rozhodnutí věci, čímž se mu otevírala cesta k řádným opravným prostředkům (viz kupříkladu usnesení ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 769/06).
Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (tzv. zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i v zájmu veřejném, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.
Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je vadný závěr o splnění podmínek zakotvených v §29 odst. 3 o. s. ř., za nichž lze určité osobě ustanovit pro řízení opatrovníka, a to logicky včetně toho, kdo může funkci opatrovníka v konkrétní věci zastávat.
Právě takové námitky uplatnil stěžovatel v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlil, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zahájil (opak se z ústavní stížnosti nepodává).
Jinak řečeno, již samotná kritika (bez ohledu na námitky proti obsahu vydaného rozhodnutí) procesního postupu soudu prvního stupně, že stěžovateli neměl být pro řízení ustanoven opatrovník, resp. i to že jím neměla být zaměstnankyně téhož soudu, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti témuž rozhodnutí, které - namísto toho - stěžovatel napadl ústavní stížností.
Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatel dosud nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje.
Je přiléhavé již jen stěžovateli připomenout, že podle §234 odst. 5 o. s. ř. lze z důvodu zmatečnosti uvedeného v §229 odst. 1 písm. h) podat žalobu ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí, a že podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 11. zákona č. 7/2009 Sb. platí, že "z důvodu uvedeného v novém ustanovení §229 odst. 1 písm. h) lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; běh lhůty k podání žaloby v tomto případě neskončí před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona".
Proto dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu výše citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a podle rovněž citovaného §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona ji soudcem zpravodajem odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
soudce zpravodaj