ECLI:CZ:US:2010:3.US.3352.10.1
sp. zn. III. ÚS 3352/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti společnosti Gemedika, a. s. se sídlem Jesenice u Prahy, Budějovická 59, IČ: 27080943, zastoupené JUDr. Zdeňkem Šulcem, advokátem se sídlem Václavské nám. 18, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2010 č. j. 19 Cm 106/2007-231, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 26. 11. 2010, napadá stěžovatelka rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 č. j. 19 Cm 106/2007-231 a tvrdí, že jím bylo porušeno její právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces ze strany Městského soudu v Praze má spočívat v procesním postupu tohoto soudu ve věci vedené jím pod sp. zn. 19 Cm 106/2007. Ke skutkovým okolnostem stěžovatelka uvádí, že v předmětné věci nařídil Městský soud v Praze ústní jednání na den 13. 10. 2010 ve 12,30 hod. Stěžovatelka dne 11. 10. 2010 požádala o odročení ústního jednání z důvodu nemoci předsedy představenstva stěžovatelky. Současně byl soudu zaslán doklad o jeho pracovní neschopnosti.
Žádosti stěžovatelky nebylo vyhověno s odůvodněním, že za stěžovatelku podle výpisu z obchodního rejstříku mohou jednat i členové představenstva stěžovatelky. Tento závěr však podle stěžovatelky odporuje skutečnostem zapsaným v příslušné vložce obchodního rejstříku, neboť za stěžovatelku navenek jedná jménem představenstva vždy jen předseda představenstva.
Z tohoto důvodu stěžovatelka po obdržení emailové zprávy předsedy senátu Městského soudu v Praze vznesla námitku podjatosti, která byla předmětnému soudu údajně doručena v den jednání dopoledne.
Nařízené ústní jednání ve věci samé před Městským soudem proběhlo, byl v něm vyslechnut i klíčový svědek - rozhodce Mgr. V. a vynesen rozsudek. Ke vznesené námitce podjatosti se vyjádřil soudce až dne 3. 11. 2010. Stěžovatelka nesouhlasí s obsahem vyjádření a namítá, že pokud soudce označil vznesenou námitku podjatosti jako vadné podání, které je i nedůvodné, měl v takovém případě postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř., což však znamená, že předmětné podání nemohlo být současně označeno za nedůvodné. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že nesprávný procesní postup soudce Městského soudu v Praze jí zkrátil na jejích procesních právech a znemožnil jí účast na výslechu Mgr. V. i volbu jiného právního zástupce a současně prý jí i odňal možnost, aby o námitce podjatosti rozhodl nadřízený soud.
II.
Jak se zjišťuje z připojeného rozsudku, Městský soud v Praze v právní věci žalobce GICO SYSTEMS LIMITED se sídlem Gibraltar, Handfield House Library Street Suite 7, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce - Společnosti dialyzovaných a transplantovaných nemocných, jejich rodinných příslušníků a přátel dialýzy proti stěžovatelce jako žalované, zrušil rozhodčí nález ze dne 13. 9. 2007 ve věci stěžovatelky jako žalobkyně proti žalovanému GICO SYSTEMS LIMITED o určení obsahu smlouvy a uložení povinnosti souhlasu, vydaný rozhodcem ve věcech majetkových Ing. Bc. M. V. (I.) a stěžovatelce uložil nahradit náklady řízení (II).
Soud vzal z provedeného dokazování za prokázané, že rozhodčí nález byl žalobci doručen jen v českém jazyce, přičemž dříve žalobce neobdržel ani žalobu stěžovatelky ani výzvu rozhodce k písemnému vyjádření. Rozhodce se ani nezabýval tím, aby žalobci ustanovil tlumočníka, který by předmětnou žalobu a výzvu přeložil do anglického jazyka, jako jednacího jazyka žalobce podle místa jeho sídla. Žalobci tak nebyla v rozhodčím řízení ze strany rozhodce poskytnuta možnost věc řádně projednat, neboť ten neměl o probíhajícím rozhodčím řízení nejmenší tušení.
III.
Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o Ústavním soudu"). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Ústavní soud vychází z toho, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku na vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci.
V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy v obchodní věci, která je vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 106/2007, soud prvního stupně ve věci samé rozhodl.
Stěžovatelka je povinna před podáním ústavní stížnosti vyčerpat řádné i mimořádné opravné prostředky, vyjma návrhu na obnovu řízení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu mohou být pouze pravomocná rozhodnutí [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Lze zajisté souhlasit s tím, že stěžovatelka má právo na projednání své věci nestranným soudem. Pokud tedy má, nebo bude mít v dalším průběhu řízení za to, že takto rozhodováno není, resp. nebylo, nic jí nebude bránit, aby proti pravomocnému rozhodnutí ve své věci brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá. Podle §205 odst. 2 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") je odvolacím důvodem, že rozhodnutí soudu prvního stupně vydal vyloučený soudce. Podle §229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je skutečnost, že rozhodoval vyloučený soudce, důvodem pro podání žaloby pro zmatečnost. Podle §242 odst. 3 o. s. ř., je-li dovolání přípustné, musí k tomu, zda ve věci nerozhodoval vyloučený soudce, přihlížet i Nejvyšší soud.
Teprve po vyčerpání opravných prostředků, domnívala-li by se stěžovatelka, že stav protiústavnosti jí tvrzený napraven nebyl, mohla by se domáhat zásahu ze strany Ústavního soudu. Pokud by se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil, nepřípustně by zasahoval do pravomoci obecných soudů.
V posuzované věci stěžovatelka podala ústavní stížnost proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé; jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, o její námitce podjatosti nebylo dosud rozhodnuto. Ve smyslu ustanovení §15a o. s. ř. soud k námitce podjatosti nepřihlíží, dokud není řádně doplněna nebo opravena (§43 odst. 2 o. s. ř.). Je tomu tak zejména proto, aby bylo ze strany účastníků řízení znemožněno zneužití tohoto procesního prostředku k průtahům v zahájeném řízení.
Možnost namítat podjatost soudců rozhodujících její věc stěžovatelce zůstává zachována i nadále, a to přinejmenším v rámci odvolání či žaloby pro zmatečnost rozhodnutí, jímž bude řízení skončeno. Dokud stěžovatelka tento opravný prostředek obsahující argument podjatosti soudce nevyčerpá, je nutno její ústavní stížnost hodnotit jako předčasnou, a tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustnou.
Na základě výše uvedených skutečností nezbylo, než aby soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Jan Musil v. r.
soudce zpravodaj