ECLI:CZ:US:2010:3.US.3374.09.1
sp. zn. III. ÚS 3374/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Ing. Pavla Pikoly, advokáta AK se sídlem Ve Skalách 2, 164 00 Praha 6, v postavení správce konkursní podstaty úpadkyně BOHEMIA MARKET a. s. v likvidaci, se sídlem V Háji 15, 170 00 Praha 7, právně zastoupeného JUDr. Vladimírem Doležalem, advokátem AK se sídlem Dobrovského 10, 170 00 Praha 7, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 2 Ko 73/2009-462, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. prosince 2009, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 25. srpna 2010, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 2 Ko 73/2009-462, a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že usnesením ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450, vydaným v rámci své dohlédací činnosti, Městský soud v Praze (dále též "konkursní soud") uložil JUDr. Ing. Pavlu Pikolovi (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") jako správci konkursní podstaty úpadce BOHEMIA MARKET a. s. v likvidaci, aby ve lhůtě pěti dnů ode dne doručení tohoto rozhodnutí splnil povinnost uloženou mu již usnesením ze dne 23. března 2009 č. j. 89 K 43/98-436 (výrok po bodem I) a dále mu uložil, aby do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatil na označený účet konkursního soudu pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč (výrok pod bodem II). Proti tomuto rozhodnutí podal správce konkursní podstaty odvolání.
O odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 2 Ko 73/2009-462 tak, že odvolání podle ust. §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl v rozsahu, v němž směřovalo proti výroku pod bodem I usnesení konkursního soudu (první výrok usnesení odvolacího soudu) a potvrdil usnesení konkursního soudu ve výroku pod bodem II (druhý výrok usnesení odvolacího soudu). Usnesení odvolacího soudu napadl správce konkursní podstaty dovoláním.
Dovolání Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. července 2010 č. j. 29 Cdo 919/2010-480 podle ust. §243b odst. 5 a ust. §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, neboť je neshledal přípustným podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu, jež přicházejí v úvahu.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 uložil stěžovateli vydat předmětné úroky z prodlení oddělenému věřiteli do pěti dnů ode dne doručení. Stěžovatel namítá, že v tomto rozhodnutí nebyl oddělený věřitel konkretizován, ale bylo pouze odkazováno na usnesení předešlé, kde rovněž nebyl oddělený věřitel konkretizován v meritu rozhodnutí.
Stěžovatel uvádí, že soudem uloženou povinnost nemohl splnit, neboť z nateklých úroků z prodlení uhradil daň z příjmu a dále náklady spojené s jejich vymožením, včetně nákladů právního zastupování. Stěžovatel dále uvádí, že v době vydání napadeného usnesení v konkursní podstatě již nebylo dostatek finančních prostředků na vydání, o čemž byl soud pravidelně včetně souhlasů zástupce konkursních věřitelů informován, a přesto soud vydal napadené rozhodnutí, které nebylo a není možno již splnit.
Za projev svévole a nezákonnosti stěžovatel považuje skutečnost, že soud v napadeném rozhodnutí nesprávně zhodnotil a vyložil dvě zásadní otázky právního významu, a to od jakého data se počítají úroky z prodlení při nevydání výtěžku ze zpeněžení: Zda od data plnění stanoveného prvním usnesením o vydání výtěžku (usnesení č. l. 193 ze dne 28. května 2001) a nebo od prvního dne prodlení posledního usnesení (usnesení č. l. 263 ze dne 10. dubna 2003), kterým se prodlužuje lhůta k vydání výtěžku oddělenému věřiteli (v daném případě do 31. prosince 2004), a zda podléhají úroky z prodlení, které natečou do konkursní podstaty, dani z příjmů a je možné z těchto úroků z prodlení uplatnit náklady spojené s jejich vymožením včetně odměny správce konkursní podstaty.
III.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 2 Ko 73/2009-462 odmítl jako nepřípustné odvolání stěžovatele v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku pod bodem I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450, kterým Městský soud v Praze uložil stěžovateli jako správci konkursní podstaty úpadce BOHEMIA MARKET a. s. v likvidaci, aby ve lhůtě pěti dnů splnil povinnost uloženou mu již usnesením ze dne 23. března 2009 č. j. 89 K 43/98-436.
Pokud odvolací soud odvolání odmítne, tak jako tomu je v nyní souzené věci, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda odvolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo dodrženo právo odvolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán.
Jak bylo zjištěno z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že odvolání proti výroku pod bodem I napadeného usnesení, jímž městský soud uložil správci, aby splnil již dříve uloženou povinnost, není přípustné. Odvolací soud poukázal na ust. §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého při výkonu své dohlédací činnosti rozhoduje soud o záležitostech, které se týkají průběhu konkursu, a činí opatření nezbytná k zajištění jeho účelu, přičemž dle ust. §66b odst. 2 cit. zákona proti rozhodnutí soudu, které soud učinil při výkonu dohlédací činnosti podle ust. §12 cit. zákona, není odvolání přípustné. Pokud tedy Vrchní soud v Praze odvolání proti výroku pod bodem I usnesení konkursního soudu, vydaného v rámci výkonu jeho dohlédací činnosti, jako nepřípustné odmítl, nelze jeho postupu z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Za tohoto procesního stavu, kdy odvolání proti výroku pod bodem I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 nebylo přípustné, a kdy tedy nebylo ve smyslu ust. §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posledním procesním prostředkem k ochraně práva stěžovatele, bylo třeba šedesátidenní lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti výroku pod bodem I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 počítat nikoli od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž již od doručení tohoto usnesení Městského soudu v Praze. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána až po té, co Vrchní soud v Praze rozhodl o podaném odvolání, je zřejmé, že tato zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti stěžovatelem dodržena nebyla.
Napadeným usnesením dále Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení konkursního soudu ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 ve výroku pod bodem II, kterým Městský soud v Praze správci konkursní podstaty uložil, aby do tří dnů od právní moci usnesení zaplatil na označený účet konkursního soudu pořádkovou pokutu ve výši 10.000,- Kč (výrok pod bodem II usnesení odvolacího soudu). Ve vztahu k uvedeným výrokům obecných soudů stěžovatel žádné konkrétní námitky nevznáší, a proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel uplatňuje námitky rovněž proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2009 č. j. 89 K 43/98-436, ačkoli zrušení uvedeného rozhodnutí se podanou ústavní stížností nedomáhá. Pokud by tomu tak bylo, byl by Ústavní soud nucen ústavní stížnost v této části odmítnout jako opožděnou.
Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti výroku pod bodem II usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 2 Ko 73/2009-462 podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost v části směřující proti výroku pod bodem I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2009 č. j. 89 K 43/98-450 Ústavní soud podle ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu