ECLI:CZ:US:2010:3.US.3380.10.1
sp. zn. III. ÚS 3380/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. prosince 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti S. J., zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem Na Hradbách 9/118, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2010 č. j. 6 Cmo 216/2010-116 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2010 č. j. 54 Sm 183/2006-94, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 30. 11. 2010, napadá stěžovatelka obě v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, právo na rovné postavení účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR.
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka podala návrh, aby v právní věci žalobce - ČSOB Leasing, a. s. proti žalovaným: 1) FRANKO-TRANS Ostrava, s. r. o. a 2) stěžovatelce o zaplacení směnečné pohledávky ve výši 369 515,- Kč s příslušenstvím, byla osvobozena od placení soudních poplatků a aby jí byl pro toto řízení ustanoven advokát.
Stěžovatelka je přesvědčena, že splňuje všechny podmínky a předpoklady nutné k tomu, aby jejím návrhům bylo v předmětné věci vyhověno, neboť nejde z její strany o zřejmě bezúspěšné bránění či uplatnění práva. Soudy obou stupňů údajně nesprávně hodnotily její majetkové, osobní a výdělkové poměry, přičemž stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí jak výši a druh svých příjmů (vdovský důchod a hmotná podpora v nezaměstnanosti v celkové výši cca 13 000,- Kč měsíčně), tak i výši svých nezbytných výdajů. Stěžovatelka specifikuje výši a druh jednotlivých pohledávek, které na ni přešly po jejím zemřelém manželovi v rámci dědického řízení, tak i těch dluhů, které vznikly z titulu stěžovatelkou uzavřených smluv o úvěru a o půjčce. Protože výše pohledávek, které je nucena splácet, překračují výši jejích měsíčních příjmů, domnívá se stěžovatelka, že v takové situaci bylo povinností obecných soudů jejím návrhům vyhovět, neboť v opačném případě by byla v předmětné věci s ohledem na složitost sporu a výši žalované částky "zcela zbavena možnosti své procesní obrany".
Obecným soudům obou stupňů stěžovatelka vytýká, že se v napadených rozhodnutích dostatečně nezabývaly a řádně nevypořádaly se všemi skutečnostmi a námitkami, které stěžovatelka v řízení uváděla, což prý vedlo k nepřezkoumatelnosti jejich rozhodnutí.
II.
Jak se zjišťuje z připojených listin, Městský soud v Praze zamítl jak návrh stěžovatelky (v dřívějším řízení v procesním postavení druhé žalované) na přiznání osvobození od soudních poplatků (I.), tak i návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů pro uvedené řízení (II.).
Důvodem zamítavého rozhodnutí byly podle zjištění soudu "standardní majetkové poměry stěžovatelky". Protože soud prvního stupně neshledal u stěžovatelky naplnění předpokladů pro přiznání osvobození od placení soudních poplatků, zamítl i její žádost, aby jí byl v předmětném řízení ustanoven zástupce z řad advokátů.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, přičemž se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že stěžovatelka není nemajetná, proto je schopná soudní poplatek zaplatit.
III.
Po přezkoumání námitek obsažených v ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením otázky, zda jsou či nejsou naplněny předpoklady pro její osvobození od placení soudních poplatků a tím i možnost postupu soudu podle ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Ústavní soud ve smyslu své platné judikatury (např. sp. zn. III. ÚS 788/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz) dává zřetelně najevo, že rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků zpravidla nemůže být předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu, neboť i když se výsledek takového řízení může dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje zpravidla intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod jeho účastníků. Rozhodování o tom, zda jsou v konkrétním případě splněny zákonem stanovené podmínky pro osvobození od soudních poplatků, spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 271/2000, rovněž dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Případy, v nichž Ústavní soud otevřel tuto problematiku věcnému přezkumu, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek spojených s konkrétní věcí nebo v nich jde o "svévolný výklad" ze strany rozhodujících soudů či o interpretaci, která je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti.
O takový případ se v projednávané věci nejedná. V postupu obecných soudů nezjistil Ústavní soud žádné pochybení, které by dosáhlo intenzity porušení ústavnosti.
Při posouzení naplnění (či nenaplnění) všech předpokladů, které by odůvodnily vyhovění žádosti stěžovatelky, obecné soudy vzaly v úvahu všechny pro tuto věc relevantní skutečnosti a dospěly k závěru, že stěžovatelka není nemajetná, není tedy v předmětné věci dán jeden z předpokladů podmiňujících osvobození od soudních poplatků.
Pokud jde o ustanovení zástupce z řad advokátů ve smyslu ustanovení §30 o. s. ř., nebyly splněny podmínky, které musí být splněny současně - naplnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a situace, v níž zastoupení advokátem vyžaduje ochrana zájmů účastníka řízení. Protože návrh stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků byl soudem zamítnut, nebylo možné, aby soud postupoval podle ustanovení §30 o. s. ř.
Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu