ECLI:CZ:US:2010:3.US.3388.09.1
sp. zn. III. ÚS 3388/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. ledna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Investiční společnosti Bohemia a. s. v likvidaci, se sídlem Praha 7, Osadní 799/26, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou v Praze 7, U Výstaviště 9/229, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2009 č. j. 14 Co 342/2009-39 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5. 5. 2009 č. j. 10 C 382/2008-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou řádně a včas, stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozsudků, vydaných v řízení o vyloučení majetku z exekuce, v němž vystupovala na straně žalobce. Podle stěžovatelky bylo těmito rozhodnutími porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Obvodní soud pro Prahu 7 zamítl žalobu stěžovatelky na vyloučení majetku, náležejícího do podílových fondů, spravovaných stěžovatelkou, z exekuce vedené proti stěžovatelce. Soud prvního stupně dospěl k právnímu názoru, že stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na vyloučení majetku z exekuce, neboť k takové žalobě je aktivně legitimována pouze osoba odlišná od oprávněného i povinného, jejíž věc nebo majetková hodnota byla postižena nařízením exekuce, ačkoli k ní má právo nepřipouštějící exekuci.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Odvolací soud při svém rozhodování zaujal, ohledně otázky aktivní legitimace, odlišný právní názor než soud prvního stupně. Vyšel přitom ze stěžovatelkou citované judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že "investiční společnost musí v rámci výkonu zákonné povinnosti (§14 odst. 1 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů) vlastním jménem a na účet podílníků vykonávat práva a povinnosti s tím spojená, a též vymáhat pohledávky vzniklé v souvislosti s majetkem v podílovém fondu a je tedy aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu škody vzniklé na majetku v podílovém fondu, byť nešlo o škodu, která vznikla jí samé". Z uvedené zákonné povinnosti investiční společnosti vyplývá, dle názoru odvolacího soudu, také závěr, že investiční společnost (stěžovatelka) je aktivně legitimována k podání vylučovací žaloby, opírající se o tvrzení, že exekucí byl postižen majetek v podílovém fondu, byť nejde o majetek náležející investiční společnosti samotné.
Odvolací soud dále vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně v tom smyslu, že exekucí byly postiženy mimo jiné účty stěžovatelky, na kterých byly soustředěny prostředky náležející do podílových fondů, tedy prostředky osob odlišných od stěžovatelky. Tento skutkový stav odvolací soud právně posoudil ve smyslu závěrů sjednocujícího stanoviska obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2004 sp. zn. 35 Odo 801/2002 tak, že peněžní prostředky na výše uvedených účtech podílových fondů, vedených peněžním ústavem (ČSOB, a. s.) na základě smluv o běžném účtu, uzavřených mezi ČSOB, a. s., a povinným, nejsou v majetku povinného jako majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, ale v majetku peněžního ústavu. Vzhledem k tomu, že exekuce příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu se týká pohledávky, kterou měla stěžovatelka - majitelka účtu na základě smlouvy o zřízení a vedení účtu vůči peněžnímu ústavu, odvolací soud konstatoval, že je zcela nerozhodné, čí byly peněžní prostředky, které byly na účet vloženy. Z výše uvedeného odvolací soud dovodil, že uvedené peněžní prostředky nebyly v majetku stěžovatelkou spravovaných podílových fondů, ale v majetku banky ČSOB, a. s., vůči níž měla stěžovatelka pohledávky z těchto účtů. Takto nemohl být při exekuci prováděné příkazem k výplatě z účtu povinného u peněžního ústavu postižen majetek třetích osob.
Podle názoru odvolacího soudu vede tento závěr k zamítnutí žaloby stěžovatelky s návrhem na vyloučení majetku, náležejícího do podílových fondů, spravovaných žalobkyní, z exekuce.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje především s právním názorem odvolacího soudu, když tvrdí, že tento soud nesprávně aplikoval na daný případ výše uvedené stanovisko obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť nevzal na zřetel specifika právního vztahu mezi investiční společností a jí spravovanými podílovými fondy. Podle stěžovatelky je zřejmé, že pohledávku vůči předmětné bance neměla investiční společnost, ale vždy příslušný podílový fond, který vzhledem k tomu, že nemá způsobilost k právním úkonům, byl ve vztazích s bankou zastupován investiční společností. Připustil-li obecný soud exekuci předmětné pohledávky v exekučním řízení, vedeném proti stěžovatelce, zasáhl tak do ústavně zaručeného práva jednotlivých podílníků vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
Po přezkoumání ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že tato je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tedy z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví. Není totiž soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými zejména v hlavě páté Listiny.
Ústavní soud zjistil, že oba napadené rozsudky jsou dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodněny. Obecné soudy se argumenty stěžovatelky náležitě zabývaly, odvolací soud se vyjádřil k námitkám stěžovatelky, které opět vznesla i v ústavní stížnosti, jak ostatně vyplývá i z výše citovaných částí odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Rozhodnutí obecných soudů nelze považovat za svévolná či excesivní. Provedená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se výkladu pohledávek, jež lze postihnout exekucí, Ústavní soud konstatuje, že interpretace podústavního práva je svěřena soudům obecným a k případnému sjednocování jejich rozhodnutí je povolán Nejvyšší soud. Ústavní soud již mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Na tomto místě Ústavní soud uvádí, že obecné soudy ani svým procesním postupem ani interpretací podústavního práva nezasáhly do žádného z ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Skutečnost, že vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV ÚS 188/94), dostupný na http://nalus.usoud.cz.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto mu nezbylo než tuto stížnost odmítnout, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka
předseda senátu Ústavního soudu