ECLI:CZ:US:2010:3.US.383.10.1
sp. zn. III. ÚS 383/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. března 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Ř., zastoupeného Mgr. Tomášem Radou, advokátem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2017/13, proti usnesení Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 14. 10. 2009 č. j. 1 Nc 324/2008-88 a příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému soudním exekutorem JUDr. Pavlem Vyžralem, Exekutorský úřad České Budějovice, ze dne 20. 8. 2009 č. j. 105 EX 344/08-23, spolu s návrhem na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti ze dne 8. 2. 2010, doručené Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2010, navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o námitkách povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, v níž stěžovatel vystupoval na straně povinného.
Stěžovatel tvrdí, že postupem Okresního soudu v Českém Krumlově bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a právo na soudní a jinou právní ochranu. Stěžovatel především nesouhlasí se stanovenou výší odměny exekutora, neboť tvrdí, že exekutor učinil v dané věci pouze jediný úkon a vzhledem k tomu, že jiné úkony nekonal, je v rozporu s příslušnými právními předpisy, aby stěžovatel hradil jeho odměnu v plné výši. Okresnímu soudu v Českém Krumlově stěžovatel vytýká, že jej neinformoval o vyjádření exekutora k podaným námitkám, čímž mu znemožnil se k němu vyjádřit a uvedený soud zamítl námitky stěžovatele na základě vyjádření exekutora.
Ústavní soud především konstatuje, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"]. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti rovněž mnohokrát výslovně konstatoval, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jejím těžištěm je nesouhlas stěžovatele s tím, jak Okresní soud v Českém Krumlově rozhodl o jeho námitkách proti v záhlaví citovanému příkazu k úhradě nákladů exekuce.
Z obsahu stížností napadených rozhodnutí zásah do práv, kterých se navrhovatel dovolává, Ústavním soudem zjištěn nebyl. Okresní soud námitky stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce přezkoumal, přičemž dospěl k závěru, že námitky stěžovatele jsou částečně důvodné. Důvodnost námitek okresní soud shledal ve vztahu k té části napadeného příkazu k úhradě nákladů exekuce, která se týkala nákladů oprávněné. V řízení již před vydáním napadeného rozhodnutí bylo prokázáno, že tyto náklady byly v celém rozsahu stěžovatelem zaplaceny. Vzhledem k uvedenému proto okresní soud k námitkám stěžovatele zrušil výrok III. napadeného příkazu, neboť oprávněná neměla nadále na náhradu nákladů exekuce nárok.
Naproti tomu jako nedůvodné shledal okresní soud námitky stěžovatele směřující proti výši odměny exekutora. Okresní soud tento svůj závěr podrobně odůvodnil, přičemž odkázal na časovou posloupnost úkonů exekučního řízení, z níž vyplynulo, že stěžovatel svůj dluh vůči oprávněné uhradil více než rok po podání návrhu na nařízení exekuce a zhruba rok po vydání usnesení, kterým byla exekuce nařízena. V této souvislosti okresní soud zdůraznil, že za uvedených okolností nelze považovat plnění stěžovatele za dobrovolné. Vzhledem k tomu, že teprve aktivita soudního exekutora vedla stěžovatele k zaplacení dluhu, okresní soud konstatoval, že poskytnuté plnění je třeba považovat za vymožené přičiněním soudního exekutora. Na základě těchto okolností také okresní soud posoudil základ pro určení výše odměny exekutora podle vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Okresní soud v Českém Krumlově příkaz k náhradě nákladů exekuce v tomto rozsahu jako správný potvrdil.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Okresní soud v Českém Krumlově své rozhodnutí dostatečně podrobně a logicky odůvodnil. Z napadeného usnesení také vyplývá, že stěžovatel uplatnil své výhrady vůči exekučnímu příkazu již v řízení o námitkách proti příkazu, a vzhledem k tomu, že Okresní soud v Českém Krumlově se s nimi náležitě vypořádal, lze na jeho rozhodnutí v dalším odkázat.
Ústavní soud neshledal v napadených rozsudcích porušení základních práv stěžovatele, jež stěžovatel tvrdil v ústavní stížnosti. Proto ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu