ECLI:CZ:US:2010:3.US.464.10.1
sp. zn. III. ÚS 464/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 9, Symfonická 1496/9, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, č. j. 54 Co 372/2009-45, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 25 C 85/2009-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozsudky obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení v čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 25 C 85/2009 se podává následující.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 5. 2. 2002 byla žalobci poskytnuta jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů, a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen "zákona č. 261/2001 Sb.), a to ve výši 150 000 Kč. Dalším rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 6. 2008 byla navíc stěžovateli přiznána jednorázová peněžní částka i za jednotlivé dny vězení ve výši 34 Kč.
Rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 5 ze dne 19. 5. 2009, č. j. 25 C 85/2009-25, byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení 6 000 Kč z titulu přiměřeného zadostiučinění za průtahy, způsobené Českou správu sociálního zabezpečení v řízení o vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb.; v odůvodnění soud uvedl, že ačkoliv správní orgán v řízení o přiznání jednorázové peněžní částka rozhodl (5. 2. 2002) po uplynutí 30-ti denní lhůty pro rozhodnutí, skončilo toto řízení pravomocně již v r. 2002, a je zřejmé, že nárok stěžovatele na přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení je již promlčen (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Rozhodnutí žalované ze dne 23. 6. 2008 pak nelze považovat za rozhodnutí v "původním" řízení, a proto od jeho vydání nelze lhůtu pro uplatnění nároku odvíjet.
K odvolání stěžovatele Městský soud rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, č. j. 54 Co 372/2009-45, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že ve věci bylo provedeno dostatečné dokazování a rozhodná právní otázka, "zda se jednalo o jedno řízení či nikoli", byla soudem prvního stupně po právní stránce posouzena správně; uvedl též, že stěžovatelem poukazované rozhodnutí sp. zn. 21 Co 339/2009 se týkalo "jiné situace... a promlčení nebylo namítáno", přičemž "obsah druhého z rozhodnutí" (sp. zn. 62 Co 298/2009) mu není znám.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se závěry obecných soudů, že byla vedena dvě správní řízení, a dovolává s ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb., jestliže řízení bylo zahájeno "až po 31. 12. 2002". Z toho, že mu nárok v "celém rozsahu" byl přiznán až 23. 6. 2008 usuzuje, že šlo o jediné řízení, a tím šestiměsíční promlčecí lhůta uplynout nemohla. Též namítá, že pokud odvolacímu soudu nebylo stěžovatelem poukazované rozhodnutí (resp. jeho obsah) známo, měl si je před vydáním rozhodnutí opatřit; rozhodl-li bez jeho znalosti, neseznámil se před vydáním rozhodnutí se všemi důležitými okolnostmi.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
V této souvislosti je pak rozhodné, že i nyní posuzovaná ústavní stížnost se z hlediska obsahu a vymezení rozhodné materie (zde posouzení vedení správního řízení jako celku) v rozhodném smyslu zcela identifikuje s jinou ústavní stížností jiného stěžovatele (avšak zastoupeného týmž právním zástupcem), o níž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to tak, že ji jako zjevně neopodstatněnou - usnesením ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 466/10 - odmítl.
Ústavní soud přitom zdůraznil, že v případě námitky vedení "dvojího správního řízení" jde o "posouzení z hlediska tzv. jednoduchého práva, přičemž ... i kdyby (snad) byl jiného názoru na její řešení, se necítí oprávněn do daného rozhodování nijak zasahovat", a "žádný ústavní rozměr v daném posouzení nelze spatřovat". Naopak "kladení důrazu na skončení druhého řízení za situace, kdy došlo k nápravě v podstatě zcela mizivé nepřesnosti v počtech, a kdy stěžovateli - nikoliv po podání opravného prostředku, ale další žádosti, vznesené (zjevně účelově) po několika letech - byl k původní částce .... ještě přiznán doplatek", by podle tamního názoru Ústavního soudu mohlo být považováno za skutečný formalizmus, jež postrádá "atributy smysluplné interpretace a aplikace právních norem".
To je významné potud, že se tyto závěry uplatní i v nyní projednávané věci; není totiž důvodu se od nich zde jakkoliv odchýlit.
Ani okolnost, že se odvolací soud neseznámil s právními závěry jiného senátu tohoto soudu, jež byla vyslovena v obdobné právní věci jiného účastníka, nemůže vést k závěru, že skutkový stav byl soudem nedostatečně zjištěn, jestliže takový závěr (byť odlišný od toho, k němuž v této věci soudy dospěly) nebyl pro soud rozhodující v jiné právní věci jakkoliv závazným.
Nutno též připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") , rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
O takový případ se jedná i v nyní posuzované věci.
Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jinak se odkazuje na zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 466/10.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu