ECLI:CZ:US:2010:3.US.491.10.1
sp. zn. III. ÚS 491/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 24. června 2010 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti M. H., zastoupené JUDr. Ninou Zvěřinovou Vavrochovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích 1, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu v Brně sp. zn. 2 Afs 127/2009 ze dne 29. 1. 2010, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 56/2009 ze dne 26. 8. 2009, rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích č. j. 1598/09-1100 ze dne 24. 3. 2009 a dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českých Budějovicích č. j. 198400/08/077910/5729 ze dne 21. 7. 2008, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá v záhlaví označená rozhodnutí orgánů veřejné moci s tvrzením, že jimi došlo k porušení základních práv a svobod zaručovaných ústavním pořádkem, plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 11 odst. 5, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě, jakož i čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR.
Finanční úřad v Českých Budějovicích dne 21. 7. 2008 na základě kontroly daně z příjmů fyzických osob, provedené u stěžovatelky a jejího manžela M. H. - který se nacházel v pozici "hlavního daňového subjektu" - za zdaňovací období roku 2005 vyměřil shora označeným dodatečným platebním výměrem stěžovatelce jako "spolupracující osobě" za uvedené období daň z příjmů ve výši 12. 875,- Kč. Finanční ředitelství v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatelky sice změnilo dodatečný platební výměr, neboť na základě doplněného dokazování uznalo část výdajů za prokázanou, nicméně jinak potvrdilo závěry správce daně, že nebyla prokázána výše a daňová účinnost výdajů na cesty s osobními automobily s tím, že zápisy v knihách jízd ohledně pracovních cest manžela jsou neprůkazné a vyvolávají pochybnosti co do jejich správnosti, přitom vysvětlení manžela jsou neadresná a neurčitá. Krajský soud v Českých Budějovicích následně podanou správní žalobu stěžovatelky shora označeným rozsudkem zamítl a stejně i Nejvyšší správní soud zamítl její kasační stížnost směřující proti uvedenému rozhodnutí správního soudu. Učinil tak s podrobným zdůvodněním a s odkazem na rozsudek téhož soudu sp. zn. 1 Afs 97/2009 ze dne 2. 12. 2009, jímž byly zamítnuty kasační stížnosti manžela stěžovatelky (napadající rovněž rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích, jimiž bylo rozhodnuto o žalobách manžela stěžovatelky ve věci jeho daňové povinnosti k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 a 2005), jež stály na stejných skutkových a právních důvodech, jako je tomu v případě stěžovatelky.
V důvodech ústavní stížnosti stěžovatelka, obdobně resp. shodně jako její manžel ve své ústavní stížnosti směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 97/2009, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 490/10, podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení před správci daně a před soudy a detailní pozornost věnuje odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydaného v řízení o kasační stížnosti jejího manžela, s tím, že tento rozsudek má i v jejím případě zásadní význam, když daňová povinnost spolupracující osoby je zcela odvislá od výsledku (dodatečně) vyměřené daně "hlavního daňového subjektu". Dává najevo nesouhlas se závěry finančních orgánů a správních soudů v otázce hodnocení konkrétních pracovních jízd, považuje Nejvyšším správním soudem příkladmo uvedené způsoby prokazování uskutečnění pracovních cest za neaplikovatelné při běžném podnikání, přičemž některé z nich zákon ani neukládá. Stejně jako její manžel ve stížnosti poukazuje na to, že zákonem č. 304/2009 Sb. byla v rámci novelizace zákonů o dani z příjmů a o správě daní a poplatků zcela nově zakotvena možnost aplikace paušálního výdaje na dopravu silničním motorovým vozidlem, která je na volbě daňového subjektu, a tvrdí také, že úkon daňové kontroly, resp. jejího zahájení, byl formální a protiústavní, neboť žádné apriorní důvody k zahájení daňové kontroly zde nebyly a nebyly sděleny a v této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07. Z těchto a dalších v ústavní stížnosti dále rozvedených důvodů proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí.
Poté, co se seznámil s obsahem napadených rozhodnutí a obsahem spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 56/2009, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není důvodná.
Ústavní stížnost stěžovatelky je v podstatě polemikou s právními závěry obsaženými v napadených rozhodnutích, s nimiž se již ve svém rozhodnutí vypořádal Nejvyšší správní soud. Stěžovatelka tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného (správního) soudnictví, která mu však se zřetelem na článek 83 Ústavy ČR zjevně nepřísluší. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných (správních) soudů je Ústavní soud oprávněn jen tehdy, jestliže zjistí porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele. Takový stav však v souzené věci zjištěn nebyl.
Třeba uvést, že v mezidobí bylo Ústavním soudem dne 27. 5. 2010 vydáno rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 490/10 ve věci ústavní stížnosti manžela stěžovatelky, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 Afs 97/2009, s jehož závěry stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje. Shodně s uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu, na jehož zdůvodnění v podrobnostech lze odkázat, je i senát posuzující věc stěžovatelky toho názoru, že Nejvyšší správní soud se námitkami obsaženými v kasační stížnosti podrobně zabýval, s postupem jmenovaného soudu v dané věci Ústavní soud souhlasí stejně jako s vyvozenými závěry, které v odůvodnění rozhodnutí byly na základě analýzy skutkové i právní situace detailně a logicky precizně dovozeny. Ústavní soud nemá z hlediska ústavnosti důvod zpochybňovat zdůvodnění napadených rozhodnutí. V poměru k námitkám o protiústavně provedeném úkonu zahájení daňové kontroly a k poukazu na novelizaci provedenou zákonem č. 304/2009 Sb. rovněž odkazuje na citované rozhodnutí Ústavního soudu, jež se s nimi vypořádalo způsobem, jenž i senát posuzující věc stěžovatelky sdílí. Shodně jako ve věci stížnosti manžela stěžovatelky tak Ústavní soud uzavírá, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce; jeho argumentace je přitom ústavně konformní a není důvod ji zpochybňovat. Napadené rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Totéž se týká rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí orgánů správních. Porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu tak Ústavní soud neshledal a z toho důvodu nemohlo dojít ani k porušení dalších stěžovatelkou shora označených práv.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu