ECLI:CZ:US:2010:3.US.576.10.1
sp. zn. III. ÚS 576/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 29, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 11. 2009 č. j. 21 Co 412/2009-278, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v řízení o vypořádání společného jmění manželů, a to s odůvodněním, že jím bylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces.
Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 3. 2009 č. j. 14 C 196/2004-258 bylo vypořádáno rozvodem zaniklé společné jmění žalobkyně M. K. a žalovaného stěžovatele, a to mimo jiné tak, že žalovanému byla do individuálního vlastnictví přikázána budova čp. 241 (rodinný dům) na parcele st. 327. Soud prvního stupně neakceptoval obranu žalovaného, že tato nemovitost netvořila součást společného jmění, neboť ji zbudovali jeho rodiče a pakliže mu ji poté darovali ústní smlouvou, je pro nedostatek formy neplatná. Stejně tak nepřijal tvrzení stěžovatele, že předmětem společného jmění byla "hodnota členských práv a povinností souvisejících s družstevním bytem" dcery účastníků Ž. H.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 11. 2009 č. j. 21 Co 412/2009-278 závěrům soudu prvního stupně přisvědčil, a na základě další právní argumentace jeho rozsudek jako věcně správný potvrdil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně znovu odůvodnil úsudek, že soudy chybně hodnotily důkazy a dospěly k nesprávnému závěru, že rodinný dům je součástí společného jmění manželů, a nadále je rovněž přesvědčen, že hodnota členských práv k družstevnímu bytu do společného jmění manželů naopak patřila.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných procesních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. Ve skutkové rovině pak může být posouzena pouze otázka, zda hodnocení důkazů není zatíženo zjevným logický omylem, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu v provedených důkazech, a zda učiněné závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu".
K tomu se dodává, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li, již ku své povaze a obsahu, se dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
To je zde významné potud, že právě tak je tomu v dané věci.
Posuzovaná ústavní stížnost totiž představuje toliko polemiku se závěry obecných soudů a v ní obsažená argumentace nikterak nesměřuje do zde jedině významné roviny ústavněprávní; oproti tomu stěžovatel očividně (a nepřípustně) očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí přezkumu z pozice běžné instanční (opravné) instance. Absence ústavněprávně relevantních námitek však sama vylučuje, aby ústavní stížnost byla (z pohledu stěžovatelova zájmu) úspěšně projednatelná, resp. způsobuje, že - ve smyslu vyloženém shora - je návrhem zjevně neopodstatněným.
Již jen nad tento rozhodný rámec lze poznamenat, že metodika, kterou obecné soudy zvolily k posouzení okolností provázejících stavbu rodinného domu pro účely určení vlastníka, odpovídá - prima facie - ustáleným názorům soudní praxe i doktríny, a rovněž závěry, vyslovené k důsledkům pořízení družstevního bytu pro dceru účastníků, jsou racionálně a obhajitelně odůvodněny; ani jedno ani druhé nelze jakkoliv spojovat se "svévolí" či jiným pochybením, jež by implikovalo ústavní nonkonformitu ve smyslu kolize s principy tzv. spravedlivého procesu (viz výše), jehož se stěžovatel dovolával.
Tím je výše předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn.
Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu