ECLI:CZ:US:2010:3.US.632.10.2
sp. zn. III. ÚS 632/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Č. Ř., zastoupeného Mgr. Martinem Nezvalem, advokátem se sídlem v Praze 8 - Kobylisy, Zenklova 230/66, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, č. j. 6 Tdo 1471/2009-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené usnesení dovolacího soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny").
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že:
1/ V rozporu se "zákonem" neměl v řízení obhájce, přestože u hlavního líčení dne 8. 1. 2009 o jeho ustanovení požádal s tím, že se ve věci "neorientuje". Jelikož mu soudy neposkytly poučení, neměl odpovídající procesní prostor k osvědčení, že nedisponuje prostředky k úhradě nákladů obhajoby, a tedy nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.
2/ Ačkoli se dne 8. 1. 2009 k hlavnímu líčení "řádně a včas dostavil", zapisovatelka "vyzvala ke vstupu do jednací síně" pouze svědkyni, jeho bývalou ženu R. Ř. Jelikož zůstal "čekat na chodbě" a "nemohl podle §215 tr. řádu klást svědkyni otázky" (kupř. "kolik finančních prostředků poskytl v inkriminované době synovi, k němuž má vyživovací povinnost, bez jakéhokoliv potvrzení", resp. "kolik od něj svědkyně převzala finančních prostředků určených na výživné bez potvrzení"), nebylo respektováno jeho právo vyjádřit se ke všem důkazům.
3/ Obecné soudy vycházely z výše výživného stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2003, č. j. P 313/2000-515, jež však nenabylo právní moci, neboť mu nebylo řádně doručeno.
Z ústavní stížnosti a vyžádaného procesního spisu se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 1. 2009, č. j. 46 T 65/2007-117, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl s poukazem na §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Městský soud v Praze o odvolání stěžovatele usnesením ze dne 29. 7. 2009, č. j. 67 To 70/2009-157, rozhodl podle §256 tr. řádu tak, že je jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní soud představuje podle čl. 83 Ústavy České republiky soudní orgán ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není proto součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a neposuzuje rozhodovací činnost obecných soudů v každém případě, kdy došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 45/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Jestliže obecné soudy postupují v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady trestního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.
Deficit spravedlivého procesu (jež stěžovatel v ústavní stížností namítá) se pak v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (§125 odst. 1 tr. řádu).
V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde především o to, zda nedošlo k porušení zásad trestního řízení v intenzitě, která by byla způsobilá založit nepřípustné ústavněprávní konsekvence, resp. zásah do stěžovatelova právního postavení v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že se tak nestalo.
Je namístě předeslat, že z připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že své právní závěry založily na adekvátním dokazování, jehož úplnosti nelze ničeho vytknout, stejně jako skutkovým zjištěním, k nimž odtud dospěly.
Významné je, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně vznesl námitky, které adresoval již soudům obecným, které se k nim korektně vyjádřily a jejich posouzení dostatečně a v přiléhavé podobě ve svých rozhodnutích odůvodnily. V ústavní stížnosti stěžovatel v polemice s obecnými soudy pokračuje, a to na úrovni jimi aplikovaného práva.
Ústavnímu soudu proto přísluší soustředit se k úsudku, že není důvod k závěru o pochybení obecných soudů v podobě zjevného, resp. extrémního vybočení ze zákonných zásad provádění a hodnocení důkazů. Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci (v jejích jednotlivých částech) mohl být zahrnut prvek libovůle; právní názory, které soudy ve prospěch výroku o vině uplatnily, nevybočují ze standardů soudní praxe, a nelze je proto považovat ani za nepředvídatelné ani svévolné.
V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
K námitce nedostatku obhájce je adekvátní poznamenat, že není žádného důvodu oponovat dovolacímu soudu v závěrech, jimiž se s ní vypořádal. Pochybnosti o způsobilosti stěžovatele se náležitě hájit - ve smyslu §36 odst. 2 tr. řádu a navazující judikatury, na kterou stěžovatele již dovolací soud upozornil (srov. rozhodnutí č. 27/1997 a č. 65/1978 Sb. rozh. tr.) - nevyvstaly, a přiměřenou znalost dané problematiky uvedený soud - ústavněprávně udržitelně - dovodil též z předchozího opakovaného odsouzení stěžovatele pro týž trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. O obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu stěžovatel nepožádal, v důsledku čehož nebylo ani možné obhájce ustanovit soudem (§33 odst. 2 a 4 tr. řádu); odpovídající procesní podání stěžovatel neučinil ani během hlavního líčení, neboť jím vskutku nemůže být sdělení, že "by chtěl do budoucna požádat o to, jestli by mu soud přidělil obhájce, protože není znalý těchto věcí, a že takto učiní písemnou formou" (procesní spis, č. l. 113). Není přitom pochyb, že důvody nutné obhajoby dány nebyly (§36 odst. 1 tr. řádu).
V kontextu ostatních provedených důkazů není nepřítomnost stěžovatele během úvodní části hlavního líčení - byť by vskutku (jak dovozuje stěžovatel) měla jít k tíži soudu prvního stupně - pochybením v míře, jež by dosahovala intenzity, opodstatňující odstranění napadeného rozhodnutí; z obsahu protokolu o hlavním líčení (procesní spis, č.l. 113) je totiž patrné, že stěžovatel po svém vstupu do jednací síně - ačkoli, jak sám uvedl, věděl, že svědkyně R. Ř. byla u hlavního líčení vyslýchána - žádné připomínky a návrhy na doplnění dokazování nevznesl a - především - ve své výpovědi se s jmenovanou svědkyní ztotožnil potud, že ve specifikovaném období na výživném nic nezaplatil a neplatí ani v současné době. Prostor pro oponenturu tvrzení této svědkyně - dostupných ve spisovém materiálu ostatně již v přípravném řízení - měl stěžovatel nadto i v rámci řízení odvolacího. Výstižnost nelze upřít ani (podrobně zdůvodněnému) konstatování dovolacího soudu, že podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obžalovaného (§202 odst. 2 tr. řádu) byly splněny.
Ztotožnit je namístě se s dovolacím soudem i v názoru, že otázka právní moci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 4. 2003, č. j. P 313/2000-515, nebyla pro výsledek řízení určující, jelikož vyživovací povinnost vyplývá přímo ze zákona (85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině), a trestní odpovědnost za její neplnění není podmíněna odpovídajícím soudním určením. Obecné soudy na argumentované bázi dovodily, že stěžovatel o existenci vyživovací povinnosti věděl a vyhýbal se jí, byť mu byl znám obsah ustanovení §214 tr. zák. (srov. procesní spis, č.l. 8 a 113), jakož se ostatně vyhýbal i trestnímu řízení.
Shrnutím řečeného je namístě závěr, že výše předestřené podmínky, za kterých obecnými soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Je očividné, že nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových zásad obecných soudů ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod tedy doložit nezdařilo; Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.
Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat, a zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu