ECLI:CZ:US:2010:3.US.644.10.1
sp. zn. III. ÚS 644/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti Náboženské matice se sídlem v Praze 6, Thákurova 3, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 18 Co 381/2009 ze dne 9. 11. 2009 a rozsudku Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 15 C 42/2009 ze dne 4. 5. 2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka svou ústavní stížností napadá, s tvrzením porušení práv zaručovaných čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, jimiž byla zamítnuta její žaloba na určení vlastnictví k označeným pozemkům, a domáhá se jejich zrušení.
Napadená rozhodnutí, jak je patrno z obsahu ústavní stížnosti i obsahu spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 15 C 42/2009, byla vydána v řízení zahájeném dne 4. 2. 2009 k žalobě stěžovatelky, směřující proti žalovaným Lesům ČR, na určení, že stěžovatelka je vlastnicí nemovitostí v žalobě označených. Tyto nemovitosti stěžovatelka v letech 1985 a 1987 darovala státu, nyní se však domáhá, s poukazem na jednání státu představovaného ministrem kultury, který vydal dne 19. 2. 2002 rozhodnutí o zrušení stěžovatelky a o jejím vstupu do likvidace, vrácení tohoto daru - dopisem ze dne 21. 1. 2009 písemně s odvoláním na ustanovení §630 občanského zákoníku svůj dar odvolala.
Obecné soudy žalobě stěžovatelky nevyhověly. V řízení po provedení dokazovaní bylo nesporné, že stěžovatelka darovala státu předmětné pozemky, dále to, že ministr kultury ČR svým rozhodnutím č. 1/2002 rozhodl o zrušení stěžovatelky a o jejím vstupu do likvidace, i to, že Nejvyšší správní soud dne 2. 11. 2006 rozhodl svým (v pořadí druhým) rozsudkem č. j. 5 A 35/2002-73, že uvedené rozhodnutí ministra kultury je nicotné, neboť ministerstvo kultury ani ministr neměli k vydání takového rozhodnutí potřebnou pravomoc. Jádrem sporu se tak stala otázka, zda v chování státu, zde reprezentovaného ministrem kultury, lze spatřovat hrubé porušení dobrých mravů a zda tedy stěžovatelka měla oprávnění domáhat se vrácení daru (§630 občanského zákoníku) a dále, zda toto její právo je či není promlčeno. Obecné soudy zaujaly názor, že za selhání státu vůči dárci by bylo možno považovat situaci, kdyby se zachoval vůči dárci nemravně a kdyby selhaly i jeho samočisticí mechanismy spočívající v tom, že jednotlivé moci se vzájemně kontrolují a brzdí, v rozhodovaném případě však jedna moc - moc výkonná pochybila a druhá moc - moc soudní pochybení napravila. Stěžovatelka tak nebyla oprávněna požadovat vrácení daru, jak učinila dopisem ze dne 21. 1. 2009, a tudíž na ní nemohlo přejít vlastnictví k nemovitostem. Kromě toho se soudy obou stupňů také shodly v názoru, že nárok stěžovatelky na vrácení daru je promlčen, neboť stěžovatelka poprvé uplatnila požadavek na vrácení daru až dopisem ze dne 21. 1. 2009, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby, která počala běžet od doby, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
V podrobně rozvedené ústavní stížnosti popsala stěžovatelka chování státu, v němž spatřuje důvody pro vrácení daru, zrekapitulovala průběh řízení před soudy obou stupňů, včetně obsahu vydaných rozhodnutí a jejich zdůvodnění, s nimiž obsáhle polemizuje, přitom zdůrazňuje, že okolnost, že stěžovatelka dále existuje, nemá vliv na skutečnost, že stát jako obdarovaný se vůči ní, jako dárkyni, dopustil zásahu, který sledoval cíl její existenci ukončit, a to v souvislosti s majetkovými nároky, které uplatňovala. Ingerence soudní moci nezjednala nápravu v rovině soukromoprávní, nýbrž pouze odvrátila zamýšlený následek nicotného rozhodnutí. Stát se vůči ní dopustil jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy, a proto jako kterýkoliv jiný dárce není povinna strpět to, jak se k ní zachoval. Obecné soudy se také nevypořádaly s důkazem, který předložila - se záznamem z tiskové konference po schůzi vlády, z něhož cituje, v němž, podle ní, se ministr kultury zcela otevřeně a veřejně vyjádřil k pohnutkám, které ho k zásahu proti stěžovatelce vedly. Obsáhle také s poukazem na ustanovení §113 občanského zákoníku a důrazem na to, že od 19. 12. 2001 do 22. 1. 2007 nebyl nikdo oprávněn činit za stěžovatelku hmotněprávní úkony, polemizuje s názorem obecných soudů o promlčení jejího nároku. Z těchto v ústavní stížnosti blíže rozvedených důvodů se domáhá, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Zásah do základních práv stěžovatelky napadenými rozhodnutími zjištěn nebyl. Dle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy podrobně a v potřebném rozsahu, logickým a přezkoumatelným, tj. ústavně souladným, způsobem vyložily důvody, které je vedly k učiněným závěrům. Interpretace relevantních ustanovení soudy provedená není výrazem svévole a Ústavní soud ji považuje za ústavně konformní jak v poměru k celkovému zhodnocení chování obdarovaného státu, zahrnujícího i jednání soudní moci, jež sjednala nápravu pochybení moci výkonné, tak i v poměru k závěru o promlčení nároku stěžovatelky, přičemž v tomto směru lze k námitkám vztahujícím se ke stavění promlčecí doby dodat následující. Projev vůle, směřující k vrácení daru, bylo možno učinit i prostřednictvím žaloby podané soudu, přitom již z nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 189/02 ze dne 3. 8. 2005 (jímž bylo vyhověno ústavní stížnosti České biskupské konference, Konference vyšších představených ženských řeholí a poslední Dozorčí rady stěžovatelky a zrušeno v pořadí prvé usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 5 A 35/2002-29) bylo možno, z důvodů tam uvedených, mimo jiné odkazujících na judikát Evropského soudu pro lidská práva s názvem "Katolický kostel v Cania versus Řecko" dovodit, že tak mohli učinit představitelé poslední legitimní dozorčí rady stěžovatelky a učinit tak mohli tím spíše v situaci, kdy uvedeným nálezem bylo znovu otevřeno řízení o správní žalobě proti předmětnému rozhodnutí ministra kultury.
Ústavní soud tak uzavírá, že v posuzovaném případě nezjistil porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu, nemohlo tak dojít ani k porušení dalších práv, jichž se stěžovatelka dovolává, a proto z uvedených důvodů její stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2010
Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu