ECLI:CZ:US:2010:3.US.674.10.1
sp. zn. III. ÚS 674/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti XIO.CZ, a.s., se sídlem v Praze 3, Soběslavská 48, zastoupené Mgr. Františkem Šejnostem, advokátem se sídlem v Praze 2, Pod Slovany 12, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, č.j. 29 Cdo 818/2009-670, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 9. 2008, č.j. 14 Cmo 506/2007-573, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2007, č.j. F 92050/2006, B 7308-493, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů vydaná v obchodněprávní věci, v níž byla účastníkem, neboť jimi měla být porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že odvolací soud shora uvedeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že z obchodního rejstříku vymazal místopředsedu představenstva navrhovatelky (stěžovatelky) Ing. R. D., člena představenstva Mgr. L. T., předsedu dozorčí rady M. O. a členy dozorčí rady Ing. P. F. a MVDr. P. K., a zapsal u těchto osob data zániku jejich funkce a členství v příslušném orgánu stěžovatelky. Co do zbývající části, ve které soud prvního stupně zamítl návrh na zápis nových členů představenstva M. M. a Mgr. J. K. a členů dozorčí rady RNDr. J. Z., A. B. a Ing. K. K. do obchodního rejstříku, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud shledal mimořádnou valnou hromadu stěžovatelky ze dne 17. 5. 2006 usnášeníschopnou, neboť na ní byli přítomni akcionáři vlastnící akcie, jejichž jmenovitá hodnota činila 100 % základního kapitálu stěžovatelky (zejména akcionářka Mgr. H. I., zastoupená JUDr. F. Ch.). Oproti tomu náhradní valná hromada ze dne 28. 6. 2006 byla podle odvolacího soudu svolána v rozporu se zákonem, v důsledku čehož jsou neplatná i všechna usnesení jí přijatá, včetně sporných usnesení o volbě nových členů představenstva a dozorčí rady stěžovatelky. Nabytí předmětných akcií (listinných akcií na majitele číslo 51 až 100 emitovaných stěžovatelkou dne 28. 11. 2000) Mgr. H. I. dostatečně prokázala potvrzením obchodníka s cennými papíry o uložení akcií na jméno akcionářky; předložení dalších důkazů ohledně vlastnictví těchto akcií - požadované stěžovatelkou - pokládal odvolací soud za nadbytečné.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelčino dovolání pro nepřípustnost odmítl, neboť v dovolání nejenže nevymezila žádnou právní otázku, která by rozhodnutí odvolacího soudu povyšovala na rozhodnutí zásadního právního významu, nýbrž "v obou případech" (tj. co do "závěru, podle nějž byl v minulosti akcionářem navrhovatelky i Ing. K., jakož i námitky, že na mimořádné valné hromadě byli přítomni akcionáři mající akcie, jejichž jmenovitá hodnota činila (toliko) 50 % základního kapitálu společnosti", resp. oponentury úsudku o platnosti mimořádné valné hromady, odvíjející se z průkazu vlastnictví akcií Mgr. H. I.) stěžovatelka jen "zpochybňovala opačné skutkové závěry odvolacího soudu", čímž uplatnila námitky proti skutkovým zjištěním, jež představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten však lze uplatnit jen tehdy, je-li dovolání objektivně přípustné, a naopak není způsobilý založit přípustnost dovolání ve smyslu rozhodného (a zde jedině použitelného) ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V ústavní stížnosti stěžovatelka setrvala v přesvědčení, že mimořádná valná hromada ze dne 17. 5. 2006 nebyla - oproti náhradní valné hromadě - usnášeníschopná, jelikož na ní byli přítomni akcionáři mající akcie, jejichž jmenovitá hodnota činila jen 50 % základního kapitálu společnosti, a poukazovala na to, že JUDr. F. Ch., který se jak na mimořádnou, tak na náhradní valnou hromadu dostavil coby zástupce akcionářky Mgr. H. I., "odmítl prokázat svou totožnost a nepředložil důvěryhodné potvrzení o uložení akcií". Z předloženého potvrzení s chybějícím údajem o datu emise akcií, výši základního kapitálu společnosti a počtu akcií k datu jejich emise, stejně jako z nesprávného údaje o sídle společnosti, podle stěžovatelky nevyplynulo, jaké akcie jsou u obchodníka s cennými papíry uloženy. Stěžovatelka polemizovala rovněž se závěrem odvolacího soudu, podle něhož Mgr. L. K. nebyl jediným jejím akcionářem, neboť akcie číslo 51 až 100 v minulosti vlastnil Ing. M. K. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla i provedení důkazů, které konkrétně označila.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
V ústavní stížnosti stěžovatelka námitku, že v dovolání "ve skutečnosti" vytkla nesprávnost právního posouzení věci, ústavněprávně relevantně nevznesla; z toho, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který jediný - zásadně - je nadán způsobilostí založit přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Pro hodnocení zbylé části ústavní stížnosti je pak určující, že Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu odmítl, aniž by toto rozhodnutí bylo jakkoli závislé na jeho uvážení; pak se totiž neuplatní zásada vyslovená v §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, že lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, nýbrž platí, že lhůta k podání ústavní stížnosti běží již od doručení onoho rozhodnutí "předchozího".
V ústavní stížnosti tedy stěžovatelka vycházela z nesprávného předpokladu, že jí dobrodiní ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu svědčí; dovolací soud však podané dovolání odmítl jako nepřípustné nikoli proto, že jí vznesené otázky nekvalifikoval jako otázky zásadního právního významu, nýbrž že dospěl k závěru, že se nejedná - vůbec - o otázky právní, které by teprve byly způsobilé vytvořit prostor pro uvážení, zda jim lze přikládat zásadní právní význam.
Lhůtu k ústavní stížnosti proti usnesení odvolacího soudu bylo tudíž nutno počítat již od jeho doručení (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); byla-li však ústavní stížnost podána až poté, co rozhodl dovolací soud o podaném dovolání, stalo se tak zjevně po lhůtě, a tedy opožděně.
Ústavní soud proto ústavní stížnost v této části odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po zákonem stanovené lhůtě.
Již jen na vysvětlenou stěžovatelce se poznamenává, že z ustanovení §48 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež upravuje dokazování v řízení před Ústavním soudem, plyne, že je omezeno ke skutečnostem ověřujícím (toliko) tvrzení o újmě v základních právech a svobodách, a k dokazování, sloužícímu pro rozhodnutí v samotné soudní věci (kam spadají i stěžovatelkou v doplnění ústavní stížnosti vznesené důkazní návrhy), je proto použít nelze (srov. též Filip, J., Holländer, P., Šimíček, V.: Zákon o Ústavním soudu. Komentář, Praha: C. H. Beck, 2007, str. 279).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu