ECLI:CZ:US:2010:3.US.720.10.1
sp. zn. III. ÚS 720/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky D. T., právně zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, 158 00 Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. února 2009 č. j. 62 Cad 27/2008-22 a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2010 č. j. 4 Ads 65/2009-41, za účasti 1) Krajského soudu v Ústí nad Labem a 2) Nejvyššího správního soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. března 2010, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 23. února 2009 č. j. 62 Cad 27/2008-22, jakož i rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. ledna 2010 č. j. 4 Ads 65/2009-41 (v rozsudku je uvedeno chybné datum, správně je rok vydání 2010), a to pro porušení článku 4 odst. 4 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Česká správa sociálního zabezpečení rozhodnutím ze dne 21. dubna 2008 č. j. 495 501 039/II rozhodla ve věci přeplatku na starobním důchodu stěžovatelky tak, že stěžovatelce podle ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení uložila povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu, přiznaném podle ust. §29 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), a to za dobu od 1. května 2007 do 9. května 2008 v částce 100 228 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí Česká správa sociálního zabezpečení vysvětlila, že předchozím jejím rozhodnutím ze dne 7. ledna 2008 č. 495 501 039 byl stěžovatelce na základě žádosti sepsané dne 11. dubna 2007 na OSSZ v Jablonci nad Nisou přiznán od 1. května 2007 starobní důchod podle ust. §29 písm. a) zákona o důchodovém pojištění s tím, že výplata tohoto důchodu náleží stěžovatelce od 1. května 2007. Stěžovatelka však v žádosti o starobní důchod chybně uvedla, že pečovala o dvě děti od narození do jejich zletilosti, ačkoliv z rozsudku Okresního soudu v Semilech vyplývá, že o své děti (narozené v roce 1967 a 1972) pečovala od narození jen do roku 1976. Pak byly děti svěřeny do péče otce. Nárok na starobní důchod vznikne tedy stěžovatelce až od 1. září 2008. Z toho vyplývá, že částka 100 228,- Kč starobního důchodu vyplacená za dobu od 1. května 2007 do 9. května 2008 byla stěžovatelce vyplacena neprávem v důsledku nepravdivých údajů uvedených v žádosti o starobní důchod a je tudíž ve smyslu ust. §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. povinností stěžovatelky tuto částku České správě sociálního zabezpečení vrátit. Usnesením ze dne 16. května 2008 č. 495 501 039 opravila Česká správa sociálního zabezpečení větu odůvodnění rozhodnutí ze dne 21. dubna 2008: "Nárok na starobní důchod vznikne tedy účastníkovi řízení až 1. září 2008" na větu: "Nárok na starobní důchod vznikne tedy účastníkovi řízení až 1. ledna 2010".
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci se stěžovatelka domáhala zrušení napadeného rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (ve znění opravného usnesení) a vrácení věci České správě sociálního zabezpečení k novému projednání. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci neshledal žalobu důvodnou, a proto ji rozsudkem ze dne 23. února 2009 č. j. 62 Cad 27/2008 - 22 podle ust. §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadla stěžovatelka kasační stížností.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. ledna 2010 č. j. 4 Ads 65/2009-41 kasační stížnost stěžovatelky podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení a správních soudů o její povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu a namítá, že o děti řádně pečovala před rozvodem a podle svých nejlepších možností i po rozvodu. Stěžovatelka uvádí, že se nedomáhá toho, aby prostřednictvím zákona o důchodovém zabezpečení byly napraveny vadné rozsudky o rozvodu staré skoro 34 let. Není možné znovu nastolit stav před rozvodem a vydat jiné rozhodnutí o rozvodu (zvlášť když manžel již nežije) ani jiné rozhodnutí o nezletilých dětech (protože už dávno nezletilé nejsou). Stěžovatelka pouze žádá, aby jí byla započtena léta péče, protože o děti řádně pečovala jak před rozvodem, tak podle dostupných možností i po rozvodu. Obecné soudy však potvrdily, že jí příslušná léta započtena být nemají, ačkoli byla od péče odříznuta nikoli svým rozhodnutím nebo svou vůlí, ale rozsudkem "zločinného" režimu. Stěžovatelka proto dovozuje, že jí soudy neposkytly potřebnou ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny ani jí nezajistily spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy. Výkladem práva obecné soudy podle stěžovatelky nešetřily smysl a podstatu základních práv podle článku 4 odst. 4 Listiny.
III.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatelka správním soudům vytýká, že výkladem práva nešetřily smysl základních práv podle článku 4 odst. 4, když potvrdily rozhodnutí České správy sociální zabezpečení o její povinnosti vrátit přeplatek na starobním důchodu a odmítly stěžovatelce započíst za účelem přiznání nároku na starobní důchod léta péče o její dvě děti, které byly po rozvodu svěřeny do péče otce z důvodu stěžovatelčina náboženského vyznání.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není povolán k výkladu podústavního práva. Může zasáhnout pouze v případě, pokud výklad a aplikace právních norem vybočí z mezí ústavnosti. K tomu dochází zejména pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).
O výše naznačený výkladový exces však v předmětné věci nejde. Ústavní soud po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že na stěžovatelčiny námitky bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění tak nevykazuje známky svévole či iracionality.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem.
Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu podústavního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.
Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí ztotožnil se závěry krajského soudu, že v projednávané věci stěžovatelka o děti osobně nepečovala po dobu zákonem požadovanou a pro posouzení věci není rozhodné, zda tomu bylo pro aktivní odpor bývalého manžela či nikoliv. Nejvyšší správní soud uvedl, že nemožnost přiznání starobního důchodu stěžovatelce ve snížené věkové hranici nelze v žádném případě označit za trest pro její náboženské vyznání a již vůbec nelze akceptovat historický příměr užitý zástupcem stěžovatelky v kasační stížnosti. Stěžovatelce nelze samozřejmě upřít, uvedl Nejvyšší správní soud, že svěření dětí do výchovy otce proti její vůli a izolace od nich znamenala pro ni nezměrné trauma, nicméně tuto křivdu nelze odstranit prostřednictvím zákona o důchodovém pojištění, neboť ten není nástrojem odstraňování křivd vzniklých v době komunistického režimu. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
S výše uvedenými závěry Nejvyššího správního soudu se Ústavní soud ztotožňuje. Napadená rozhodnutí shledává Ústavní soud ústavně konformními, neboť neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu