ECLI:CZ:US:2010:3.US.733.10.1
sp. zn. III. ÚS 733/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. března 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti V. H., zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem se sídlem Litevská 8/1174, Praha 10 - Vršovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. prosince 2009 č. j. 30 Cdo 4785/2009-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2009 č. j. 58 Co 94/2009-175, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. října 2008 č. j. 39 C 527/2003-150, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 14. 3. 2010, napadá stěžovatel všechna v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatel svoji argumentaci v převážné míře směřuje proti odmítavému usnesení dovolacího soudu, jemuž vytýká, že se odmítl věcí meritorně zabývat, odmítl "zjednat nápravu", jeho usnesení prý není náležitě odůvodněno, neboť "pouze konstatoval nepřípustnost dovolání". I když stěžovatel namítal nesprávné rozhodování soudů nižších stupňů v otázce náhrady nákladů řízení, dovolací soud se touto otázkou nezabýval a "nezjednal v ní žádnou nápravu".
Vůči soudům nižších stupňů jsou výtky stěžovatele zaměřeny do důkazního řízení (soudy nepřipustily provedení všech v řízení navržených důkazů), namítají údajnou nerovnost účastníků pravomocně skončeného řízení a nesprávné rozhodování v otázce náhrady nákladů řízení a povinnosti uhradit soudní poplatek.
II.
Jak se zjišťuje z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2009 č. j. 30 Cdo 4785/2009-197, stěžovatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu, který rozhodl o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl s odůvodněním, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o výživném manželky stěžovatele nebylo dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., stejně jako nebylo dovolání přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že dovolací soud se jím podaným mimořádným opravným prostředkem řádně nezabýval, v dovolacím řízení postupoval formalisticky a odmítnutí pro nepřípustnost nijak neodůvodnil.
Ústavní soud vzal v úvahu všechna jeho tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k závěru, že ústavní stížnost napadající usnesení Nejvyššího soudu ČR je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 36 odst. 1 Listiny, jehož porušení stěžovatel namítl, se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. V projednávané věci je tento postup upraven v hlavě třetí části čtvrté občanského soudního řádu, který stanoví pravidla pro řízení před dovolacím soudem při podání dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku; přípustnost dovolání je upravena v ustanoveních §236 až §239 taxativním výčtem důvodů.
V projednávané věci Nejvyšší soud ČR uvedl, že dovolání proti meritornímu výroku není přípustné podle ustanovení §237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., stejně jako není přípustné proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, které má povahu usnesení, a proto je odmítl. Výklad norem upravujících podmínky přípustnosti dovolání je zcela věcí dovolacího soudu a zásah Ústavního soudu by byl myslitelný jen ve zcela výjimečných případech, např. tehdy, kdyby výklad zákona byl natolik extrémní, že by vybočil z mezí ústavnosti [srov. IV.ÚS 188/94 (I.ÚS 12/95), publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 39]. K takovému případu však ve stěžovatelově věci nedošlo.
Ústavní soud rovněž nemohl přisvědčit stěžovatelově námitce, že rozhodnutí dovolacího soudu nebylo řádně odůvodněno. Podle Ústavního soudu je z odůvodnění usnesení dovolacího soudu evidentní, proč Nejvyšší soud ČR neshledal dovolání přípustným a pro bližší rozvedení odkázal na jiné, veřejně dostupné rozhodnutí, kterým je usnesení sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Ústavní soud tedy uzavřel, že Nejvyšší soud ČR postupoval ve stěžovatelově věci v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, které interpretoval způsobem, jenž nevybočil z mezí ústavnosti, a svůj postup rovněž přiměřeně odůvodnil; za takové situace nebyl dán prostor pro zjištění, že proces před dovolacím soudem byl veden způsobem porušujícím základní práva stěžovatele.
Ústavním soudem verifikovaný právní závěr dovolacího soudu o tom, že stěžovatelovo dovolání bylo nepřípustné, neboť je nebylo možno podřadit pod žádné z ustanovení občanského soudního řádu, jež zakládají přípustnost dovolání, byl významný pro posouzení lhůty k podání ústavní stížnosti směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4.
Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje zvláštní způsob zachování šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti a míří především na tzv. nenárokové dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které je přípustné, jen pokud Nejvyšší soud ČR dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Beneficium zachování lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu však platí jen v případě, že Nejvyšší soud ČR podané dovolání odmítl pro nepřípustnost z důvodů závisejících na jeho uvážení. Pokud je odmítl z jiných důvodů, např. pro opožděnost, pro vady nebo - jako ve stěžovatelově případě - pro jeho zjevnou nepřípustnost, je třeba mít za to, že lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu již uplynula (srov. i usnesení IV.ÚS 45/04, Sb. n. u., sv. 33, str. 523, usnesení III. ÚS 10/06, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, podání mimořádných opravných prostředků nelze vnímat jako nezbytný postup, kterým stěžovatel musí před podáním ústavní stížnosti nutně a vždy projít. Diferenciačním kritériem při posouzení nezbytnosti jejich čerpání je spíše skutečnost, zda podání příslušného prostředku je v procesní dispozici stěžovatele a zda jeho podáním dochází k zahájení příslušného právního řízení, ve kterém stěžovatel může účelně hájit svá ústavně zaručená práva (srov. Filip J., Holländer P., Šimíček V.: Zákon o Ústavním soudu, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 2007, str. 504 a násl.).
V projednávaném případě stěžovatel pochybil, pokud proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal ex lege nepřípustné dovolání. Nešlo totiž o tzv. nenárokové dovolání, o kterém by dovolací soud mohl o předestřené přípustnosti jakkoliv usuzovat. Proto je třeba lhůtu pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů prvého a druhé stupně počítat ode dne doručení rozsudku Městského soudu v Praze. Byla-li ústavní stížnosti doručena elektronicky do podatelny Ústavního soudu až dne 14. 3. 2010, stalo se tak evidentně po lhůtě stanovené k jejímu podání a Ústavnímu soudu nezbylo než ji v této části odmítnout jako opožděně podanou. Ústavní soud připomíná obecně platnou zásadu "každý nechť si střeží svá práva" (vigilantibus iura), která vyžaduje přirozeně od účastníků řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a jakým způsobem v souladu s hmotnými i procesními normami o ochranu svého práva zamýšlejí usilovat.
Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) jako zjevně neopodstatněnou a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jako podanou po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu