ECLI:CZ:US:2010:3.US.763.09.1
sp. zn. III. ÚS 763/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 18. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. I. Ž., advokáta, zastoupeného JUDr. Janem Klailem, advokátem se sídlem Martinská 10, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. listopadu 2008 sp. zn. 11 Co 360/2008 a proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. května 2008 č. j. 19 C 301/2004-169, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, která, podle jeho názoru, porušila jeho právo ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod dále jen "Úmluva").
Porušení výše označených článků Listiny a Úmluvy spatřuje stěžovatel v tom, že při rozhodování o jeho odměně za právní zastoupení a náhradě nákladů oba obecné soudy nesprávně aplikovaly vyhlášku Ministerstva vnitra č. 177/1996 Sb., přičemž odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkou o nepřiznání daně z přidané hodnoty (dále "DPH"). Oba obecné soudy údajně napadená rozhodnutí řádně neodůvodnily.
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že výpočet tarifní odměny za jeden úkon právní služby tak, jak byl proveden v usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 5. 2008 č. j. 19 C 301/2004-169, je správný, ale nesouhlasí s nepřiznáním odměny za porady s klientem, které přesáhly jednu hodinu ve dnech: 26. 10. 2004, 25. 1. 2005, 1. 2. 2005, 18. 4. 2005, 17. 5. 2005, 30. 1. 2006, 10. 2. 2006, 9. 3. 2006, 18. 5. 2006, 24. 8. 2006, 23. 10. 2006. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel napadl odvoláním, které následně doplnil žádostí o přiznání i 19% DPH, neboť se v této době stal plátcem DPH.
II.
Jak se zjišťuje z usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 5. 2008 č. j. 19 C 301/2004-169, výše označený soud ve věci žalobce Z. T. proti žalovaným: Mulačově nemocnici s. r. o. a Poliklinice Denisovo nábřeží s. r. o., v řízení o zaplacení náhrady škody na zdraví ve výši 4 106 913,- Kč s příslušenstvím a o placení peněžitého důchodu, rozhodl o návrhu na přiznání odměny zástupci žalobce tak, že stěžovateli přiznal odměnu včetně náhrady za promeškaný čas ve výši 166 272,50 Kč a náhradu nákladů ve výši 1 275,- Kč (výrok I) přičemž návrh stěžovatele na přiznání odměny ve výši 554 670,- Kč s příslušenstvím co do částky 387 122,50 Kč zamítl (výrok II).
Stěžovatel za úkony právní služby v předmětném řízení, v němž po celou dobu trvajícího řízení zastupoval žalobce na základě usnesení téhož soudu ze dne 16. 1. 2004 č. j. 13 Nc 409/2003-17, vyúčtoval svoji odměnu za zastupování v počtu celkem 26 úkonů a náhrad nákladů. S rozsahem i počtem účtovaných úkonů a tedy i výší odměny stěžovatele soud prvního stupně nesouhlasil, přičemž v odůvodnění napadeného usnesení podrobně vysvětil, z kterých ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) při svém rozhodnutí vycházel a které ve věci relevantní důvody ho vedly k tomu, aby stěžovateli nepřiznal odměnu za všechny jím vyúčtované úkony a náklady.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 11. 2008 sp. zn. 11 Co 360/2008 rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se způsobem výpočtu odměny stěžovatele provedeným soudem prvního stupně a odůvodnění odvoláním napadeného rozhodnutí sám doplnil o další skutečnosti, které prokazují správnost způsobu a výši výpočtu odměny již dříve provedené soudem nižšího stupně.
III.
Ústavní soud, po zvážení obsahu námitek stěžovatele a obsahu napadených usnesení obou obecných soudů, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není proto, jak již mnohokrát konstatoval, součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by jejich rozhodnutími či postupy, jež těmto rozhodnutím předcházely, došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy zpravidla nemá za následek porušení základních práv a svobod; to může nastat až v případě (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98, dostupný na http://nalus.usoud.cz), že dojde k porušení některé z norem jednoduchého práva v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. K takovému porušení ústavnosti v projednávané věci nedošlo.
V daném případě nemá Ústavní soud pochybnosti o ústavní konformitě rozhodnutí obecných soudů o výši odměny stěžovatele. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých usnesení podrobně a srozumitelně vysvětlily, z kterých konkrétních ustanovení právního předpisu při posuzování výše odměny stěžovatele vycházely a uvedly důvody, které je vedly k nepřiznání odměny za úkony svou povahou ve vztahu k řádnému výkonu právního zastoupení klienta neefektivním či neodůvodněným.
Nelze přisvědčit stěžovateli v tom, že by napadená rozhodnutí nebyla zákonu odpovídajícím způsobem odůvodněna. Naopak, jak dostatečně jasně vyplývá z odůvodnění těchto rozhodnutí, obecné soudy v nyní posuzované věci individuálně posoudily výši odměny stěžovatele jako soudem ustanoveného advokáta, přičemž se zabývaly a vypořádaly se všemi námitkami uvedenými v odvolání. V takovém postupu obou obecných soudů nelze shledat jakékoli porušení zákonnosti, tím méně pak ústavnosti. Ústavní soud nezjistil žádnou relevantní skutečnost, která by odůvodňovala jeho případný zásah do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů.
Ústavní soud rovněž neshledal, že by k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele došlo obsahem sdělení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 4. 3. 2009 sp. zn. 19 C 301/2004, o nepřiznání DPH.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu