ECLI:CZ:US:2010:3.US.775.10.1
sp. zn. III. ÚS 775/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARSERVIS, s. r. o., se sídlem Praha 5, nám. 14. října 1307/2, IČ 46886061, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, proti rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 12. 2003 č. j. P/5529/2001/300, rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 1. 12. 2003 č. j. P/5529/2001/300 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2010 č. j. 25 Co 300/2008-254 a dále proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - postupu Krajského soudu v Plzni ve věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 20 C 352/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 17. 3. 2010 se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil následující:
1. Předseda Energetického regulačního úřadu "vydáním rozhodnutí o přerušení správního řízení o rozkladu č. j. P/5529/2001/300 ze dne 22. 12. 2003 a svou nečinností porušil základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina") "a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny [...]".
2. Předsedovi tohoto úřadu "se zakazuje, aby v porušování uvedených práv stěžovatele pokračoval, a přikazuje se mu, aby obnovil stav před porušením, tj. před zahájením řízení o zrušení Licence" (pozn.: pro rozvod tepelné energie).
3. Energetický regulační úřad "vydáním rozhodnutí č. j. P/5529/2001/300 ze dne 1. 12. 2003 porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny [...] a čl. 6 Úmluvy o lidských právech a právo vyjádřit se ke všem důkazům zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny [...] a svou následnou nečinností porušil právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené dle čl. 38 odst. 2 Listiny [...]".
4. Uvedenému úřadu "se zakazuje, aby pokračoval v porušování uvedených práv stěžovatele".
5. Krajský soud v Plzni (dále též jen "krajský soud") "porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručený čl. 36 odst. 2 Listiny [...] a čl. 6 Úmluvy o lidských právech na rovné zacházení ve smyslu čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny [...] a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny [...]".
6. Krajskému soudu "se zakazuje, aby v porušování uvedených práv stěžovatele pokračoval, a ukládá se mu, aby na základě zpětvzetí žaloby stěžovatelem a bez přihlížení k okolnostem, pro něž zrušil rozsudek Okresního soudu v Sokolově č. j. 20 C 33/2004-118 ze dne 20. 5. 2005, neprodleně zastavil řízení".
Dále se stěžovatel domáhal vydání předběžného opatření podle §80 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž by krajskému soudu "zakázal, aby do rozhodnutí o této ústavní stížnosti činil jakékoliv úkony v řízení, které [...] vede pod spis. zn. 25 Co 300/2008". Stěžovatel také požádal Ústavní soud, aby ústavní stížnost projednal přednostně. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 5. 5. 2010 stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2010 č. j. 25 Co 300/2008-254.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, v záhlaví uvedeným rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 1. 12. 2003 č. j. P/5529/2001/300 byla stěžovateli jako držiteli licence číslo 320101894 "s předmětem podnikání rozvod tepelné energie" dnem 31. 12. 2003 tato licence zrušena. Uvedený orgán svůj postup zdůvodnil tím, že stěžovatel přestal podle §10 odst. 2 písm. a) energetického zákona splňovat podmínky pro udělení licence, protože nemůže ve smyslu §5 odst. 3 téhož zákona doložit nájemní vztah k energetickému zařízení, které má sloužit k výkonu licencované činnosti.
Toto rozhodnutí napadl stěžovatel rozkladem, načež předseda Energetického regulačního úřadu řízení o tomto rozkladu podle §29 odst. 1 správního řádu přerušil do nabytí právní moci rozhodnutí soudu o předběžné otázce - existenci nájmu energetických zařízení podle smlouvy o nájmu tepelných zařízení a dalšího majetku, uzavřené mezi městem Chodov a stěžovatelem dne 23. 12. 1993, a to i po dni 30. 12. 2003. Předseda uvedeného úřadu vycházel ze stěžovatelova sdělení, že dne 15. 12. 2003 podal u Okresního soudu v Sokolově žalobu na určení existence nájemního vztahu k energetickým zařízením.
Jak Ústavní soud dále zjistil ze spisu Okresního soudu v Sokolově sp. zn. 20 C 352/2003, rozsudkem tohoto soudu ze dne 10. 6. 2008 č. j. 20 C 352/2003-91 bylo k výše zmíněné stěžovatelově žalobě, podané proti městu Chodov, rozhodnuto, že "existuje nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou žalobcem [tj. stěžovatelem] jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 23. 12. 1993, jejímž předmětem je nájem tepelných zařízení a dalšího majetku specifikovaného touto nájemní smlouvou" (výrok I), že se zamítá žaloba "na určení, že nájemní poměr založený smlouvou uzavřenou žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem dne 23. 12. 1993 existuje rovněž ve znění dodatků k této smlouvě," (výrok II) a že žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení (výrok III).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 10. 3. 2010 č. j. 25 Co 300/2008-254 výše uvedený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že se tam zmíněná žaloba zamítá (výrok I), a dále rozhodl, že se řízení o odvolání žalovaného do výroku II zastavuje (výrok II) a že žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Stěžovatel proti tomuto rozsudku, jenž mu byl doručen 26. 4. 2010, podal dovolání datované dnem 28. 4. 2010, jehož přípustnost opíral o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). O tomto návrhu dosud rozhodnuto nebylo.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že tomu tak není.
Napadá-li stěžovatel rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 3. 2010 č. j. 25 Co 300/2008-254, podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V posuzované věci lze výše uvedený rozsudek krajského soudu napadnout dovoláním, které je přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť jím bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. O této skutečnosti byl stěžovatel krajským soudem řádně poučen a také, jak již bylo zmíněno, daný mimořádný opravný prostředek podal. Vzhledem k tomu, že pod pojmem "vyčerpání", který je obsažen v uvedeném ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno rozumět nejen (pouhé) podání opravného prostředku, ale i rozhodnutí o něm, nelze pokládat ústavní stížnost za přípustnou.
Poukazuje-li stěžovatel na §75 odst. 2 [pozn.: zřejmě písm. b)] zákona o Ústavním soudu s tím, že je v dané věci jediným účinným prostředkem nápravy ústavní stížnost, uvedené ustanovení na danou situaci použít nelze, neboť v řízení o podaném opravném prostředku, tj. dovolání, k žádným průtahům, vzhledem k datu vydání předmětného rozsudku odvolacího soudu, dosud dojít nemohlo. Ústavní soud by ostatně nemohl přijmout ústavní stížnost ani s poukazem na ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť v dané věci se stěžovatel za účelem ochrany svých ústavních práv neobrací pouze na Ústavní soud, ale souběžně s tím se domáhá ochrany v rámci obecné justice, z čehož plyne, že řízení před obecnými soudy dále probíhá a ústavní stížností napadené rozhodnutí není rozhodnutím posledním, resp. "konečným" (srov. např. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, ASPI, 2007, s. 385). Přitom dovolání dle názoru Ústavního soudu nelze v dané věci ani považovat za systémově neefektivní opravný prostředek (jenž by pak v důsledku této jeho vlastnosti nebylo možno považovat za procesní prostředek ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Je tomu tak z toho důvodu, že stěžovatel může v jeho rámci hájit (nejen) svá ústavně zaručená základní práva uplatněním námitek, které uplatňuje v ústavní stížnosti, a dosáhnout nápravy eventuálních pochybení, jichž se měl dopustit krajský soud, a v konečném důsledku i takového rozhodnutí, jaké on požaduje.
Nelze však opomenout, že stěžovatel ústavní stížností napadá uvedený rozsudek krajského soudu jako celek, tj. i ve výroku II, kterým bylo na základě zpětvzetí odvolání ze strany žalovaného (města Chodov) odvolací řízení zastaveno (§207 odst. 2 o. s. ř.). Zmíněné rozhodnutí by mohl žalovaný napadnout žalobou pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.), stěžovatel tuto možnost nemá. Vzhledem k tomu, že z ústavní stížnosti nelze zjistit důvody, pro které tak stěžovatel činí, považuje ji Ústavní soud v tomto bodě za zjevně neopodstatněný návrh.
Brojí-li stěžovatel proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 1. 12. 2003 č. j. P/5529/2001/300, podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. d) Ústavy České republiky, jestliže tvrdí, že (mj.) pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda. Stěžovatel v ústavní stížnosti netvrdí, že napadené správní rozhodnutí nabylo právní moci, naopak uvádí, že řízení o zrušení licence bylo ve fázi řízení o jím podaném rozkladu přerušeno, a to ústavní stížností napadeným rozhodnutím předsedy Energetického regulačního úřadu. Vzhledem k uvedené skutečnosti nelze pokládat ústavní stížnost za návrh, o němž by byl Ústavní soud oprávněn rozhodovat [viz čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], resp. stěžovatele za osobu oprávněnou vůbec podat ústavní stížnost ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Stěžovatel ústavní stížností napadá také rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 22. 12. 2003 č. j. P/5529/2001/300 o přerušení řízení. Proti němu se nebylo možno odvolat (§29 odst. 3 správního řádu), nelze proti němu dle názoru Ústavního soudu brojit ani tzv. správní žalobou [viz §70 písm. c) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.)] a stěžovatel také netvrdí, že by takovou žalobu podal. I když není Ústavnímu soudu známo, kdy přesně bylo uvedené rozhodnutí stěžovateli doručeno, vzhledem k přiloženému dopisu stěžovatele ze dne 12. 7. 2005, adresovanému předsedovi Energetického regulačního úřadu, kde se uvedené rozhodnutí zmiňuje, je evidentní, že se tak stalo před uvedeným datem. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu (resp. odst. 2 citovaného zákona ve znění zákona č. 48/2002 Sb.) by bylo možno podat ústavní stížnost ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto rozhodnutí, což se však nestalo, neboť byla podána 17. 3. 2010, a tudíž je třeba ji v této části považovat za pozdě podaný návrh.
Ústavní soud pokládá za potřebné dodat, že pokud ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, lze, resp. je třeba se domáhat jeho zrušení, jak plyne z ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Teprve v případě tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci lze zakázat tomuto pokračovat v porušování, eventuálně přikázat, aby obnovil stav před porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [viz §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel ústavní stížností napadá "vydání rozhodnutí" Energetickým regulačním úřadem a jeho předsedou, maje zřejmě za to (srov. bod 2 a 4 petitu ústavní stížnosti), že se jedná o tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci. Tento postup nelze akceptovat. K zásahu a případnému porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody může dojít až vlastním rozhodnutím, nikoliv jeho pouhým "vydáním", a nápravy případného porušení základních práv (svobod) je možno dosáhnout cestou kasace daného rozhodnutí. Ostatně uložení případného zákazu "vydávat" rozhodnutí žádný smysl nemá, zvláště pak za situace, kdy by tomu mělo být se zpětnou platností, tedy kdy již konkrétní rozhodnutí vydáno bylo.
Za tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci by bylo možno považovat stěžovatelem tvrzenou nečinnost Energetického regulačního úřadu či jeho předsedy. V prvním případě však řízení již bylo (nepravomocně) skončeno (viz výše), takže je ústavní stížnost ve vztahu k tomuto státnímu orgánu bezpředmětná, a tudíž zjevně neopodstatněná. Ve druhém případě by mohlo jít o "jiný" zásah, pokud by byl uvedený orgán nečinný poté, co by podmínka pro pokračování v (přerušeném) správním řízení byla naplněna (v dané věci nabylo právní moci rozhodnutí soudu o zmíněné předběžné otázce). Ovšem pro takový případ má stěžovatel k dispozici procesní prostředek k ochraně svých práv ve smyslu §79 a násl. s. ř. s., který je povinen před podáním ústavní stížnosti vyčerpat.
Konečně pokud se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud uložil Krajskému soudu v Plzni neprodleně zastavit řízení, v současné době odvolací řízení již bylo skončeno a věc se nachází ve fázi řízení dovolacího, takže již jen z tohoto důvodu by nebylo možno stěžovateli vyhovět. I kdyby tomu tak nebylo, Ústavní soud není orgánem, jenž by mohl obecným soudům přikazovat, jaké procesní úkony mají, či naopak nemají v probíhajícím soudním řízení činit; jeho pravomoc spočívá v přezkumu (a případné kasaci) pravomocných soudních rozhodnutí. Pokud měl stěžovatel za to, že odvolací soud nepostupoval správně, když řízení v důsledku zpětvzetí žaloby nezastavil, může se proti tomuto postupu bránit cestou ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo odvolací řízení ukončeno, a to teprve po vyčerpání všech procesních prostředků (viz výše).
Závěrem možno dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti hovoří o komplotu zmíněných orgánů veřejné moci vůči němu, neboť v řízeních, která jsou před nimi vedena, má docházet k soustavnému porušování jeho základních ústavně zaručených základních práv a svobod. Z tohoto důvodu se pak domáhá ingerence Ústavního soudu do těchto (probíhajících) řízení s tím, že nelze požadovat vyčerpání prostředků, která mu právní řád poskytuje. Celková koncepce ústavní stížnosti však nasvědčuje ne zcela plnému pochopení úlohy Ústavního soudu a jeho vztahu k ostatním orgánům veřejné moci. I kdyby totiž Ústavní soud dospěl k závěru, že lze obecné formulované a/nebo "všezahrnující" zákazy, resp. příkazy (srov. např. "...obnovil stav před porušením, tj. před zahájením řízení o zrušení Licence"), jejichž vyslovení se stěžovatel domáhá, považovat za "vykonatelné", musel by sám řešit otázky, zda shora zmíněné soudní řízení mělo být odvolacím soudem zastaveno, zda existuje nájemní poměr mezi stěžovatelem a městem Chodov, zda jsou naplněny zákonné důvody pro odnětí licence, apod., a to ještě předtím, než o nich vůbec bylo příslušnými orgány veřejné moci pravomocně rozhodnuto. Tím by zcela nepřípustně zasahoval do jejich kompetencí.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) až e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost nebyla způsobilá věcného projednání, nebylo možno ani rozhodnout o stěžovatelově návrhu na nařízení předběžného opatření; ten pak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu