ECLI:CZ:US:2010:3.US.800.10.1
sp. zn. III. ÚS 800/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jana Musila a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4 - Kunratice, U Zámeckého parku 221/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, č. j. 33 Cdo 3009/2008-92, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 2008, č. j. 17 Co 252/2007-78, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 15. 3. 2007, č. j. 11 C 187/2006-54, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákonem o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal, aby žalovanému Janu Strnadovi bylo uloženo zaplatit mu 37 924 Kč z titulu půjčky, již mu na základě ústní dohody poskytl. Z odůvodnění rozhodnutí se podává, že stěžovatel zaplatil žalovaným požadovanou částku na účet společnosti IPB Invest s. r. o. (nyní IPB Invest a. s.) jakožto dluh společnosti SAGAC s. r. o.; podle názoru soudu pak není žalovaný pasivně legitimován, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatel zaplacením dluhu za společnost SAGAC s. r. o. plnil právě jemu, byť byl v rozhodné době jejím jednatelem.
K odvolání stěžovatele odvolací soud rovněž ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil; ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a rozvinul je tak, že nebylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky řízení, předání předmětu půjčky žalovanému, jakož ani existence jiného vztahu mezi stěžovatelem a žalovaným. Doplnění dokazování o účetnictví společnosti SAGAC s. r. o. odvolací soud odmítl jako nadbytečné s tím, že ani z něj není možno nepochybný závěr o tvrzené smlouvě o půjčce mezi účastníky dovodit.
Dovolání stěžovatele dovolací soud odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. s odůvodněním, že jím nebyl uplatněn způsobilý dovolací důvod.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a za situace, kdy zejména soud prvního stupně shledal, že "mezi žalobcem a žalovaným určitá ústní dohoda uzavřena byla", se měly zabývat zjištěním jejího obsahu, zejména jestliže i z výslechu svědka Ing. L. S. bylo zjištěno, že žalovaný svůj dluh vůči němu uznal; rovněž provedení navrženého (a soudem odmítnutého) důkazu účetnictvím společnosti SAGAC s. r. o. mohlo přispět k objasnění věci. Dovolacímu soudu pak stěžovatel vytýká "zmatečnost" jeho rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že v dovolání "jednoznačnou právní otázku" předestřel, pročež není správný závěr, že brojil toliko proti závěrům skutkovým.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákona o Ústavním soudu"].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou primárně záležitostí obecných soudů.
Nutno též připomenout, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") , rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená možnost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. postrádá-li napadené rozhodnutí způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele.
To je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.
Je totiž zřejmé, že oponentura stěžovatele proti rozhodnutím obecných soudů (zde zejména soudu prvního stupně a soudu odvolacího) nemá dispozici otevřít relevantní spor o "správnost" hodnocenou z pohledu ústavněprávního, zejména nemůže-li mít stěžovatel na zřeteli než argument nedostatku spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Stěžovatel opětovně uplatnil skutkové námitky, jež adresoval již soudům obecným, které se s nimi vypořádaly způsobem, který má racionální základnu, a odpovídá i přijatému (a koneckonců zastávatelnému) právnímu názoru; pouhá možnost jiné skutkové verze, byť i obhajitelné, z něj hodnocení důkazů "excesivní" samozřejmě nečiní. Soud prvního stupně důkaz výslechem svědka Ing. L. S. nepominul, jak se stěžovatel domnívá, toliko mu nepřiznal tu vypovídací hodnotu, kterou očekával. Jest mít na zřeteli, že ohledně hodnocení obecnými soudy provedených důkazů Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení vůči soudům obecným - opakovaně traktuje, že není zásadně oprávněn do tohoto procesu před obecnými soudy zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického rozporu, a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny); teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, a taková situace zde nenastala, resp. není dostatečně silného argumentu k úsudku opačnému.
Obdobné lze vztáhnout k uplatněným názorům právním potud, že existence jiného právního nazírání, byť adekvátně odůvodněného, sama o sobě důvodem k zásahu Ústavního soudu není, a to již proto - jak bylo rovněž výše řečeno - že podústavní správnost není kritériem ústavněprávního přezkumu a Ústavní soud není opravnou instancí v režimu obecného soudnictví. To platí i o právním názoru odvolacího soudu o podmínkách platně uzavřené smlouvy o půjčce "vzhledem k její reálné povaze", stejně jako jakkoli kritizovatelného závěru soudu dovolacího co do stěžovatelkou vymezeného dovolacího důvodu, a to mimo jiné též proto, že stěžovateli nepříznivý výsledek sporu je tak jako tak založen skutkovou a právní konstrukcí, kterou ve věci uplatnil již soud prvního stupně.
Lze tedy shrnout, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadený rozsudek běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy obecných soudů v občanskoprávním řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou.
Tím je výše předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, odůvodněn. Ústavní soud ji proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. dubna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu