ECLI:CZ:US:2010:3.US.803.06.1
sp. zn. III. ÚS 803/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. A., zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem v Praze 9, Jandova 8, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 8 Tdo 832/2006, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1 2006 č. j. 9 To 13/2006-247 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 10. 2005 č. j. 14 T 39/2005-231, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 23. 10. 2006, doplněnou podáním ze dne 16. 2. 2007, se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že soudy porušily čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Z předložených kopií napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že okresní soud uznal stěžovatele vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) a b) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že "v době následující po 5. 6. 2001, kdy byl členskou schůzí Mysliveckého sdružení Skalka, honitba Dobřichovice - Štítek, odvolán z funkce předsedy sdružení, toto nerespektoval a nadále navenek v Dobřichovicích, v působnosti Okresního soudu Praha-západ, a jinde vystupoval jako statutární orgán, a to zejména tím, že si ponechal dispoziční oprávnění k bankovnímu účtu sdružení u Union banky a. s., dále pak vystupoval jako předseda a při uzavření nájemní smlouvy na honitbu s Lesy České republiky podával návrhy, např. dne 11. 2. 2004 na jmenování mysliveckého hospodáře Mysliveckého sdružení, a vyvíjel po celou dobu i další četné aktivity, kterým Myslivecké sdružení Skalka, honitba Dobřichovice - Štítek, muselo čelit nápravnými opatřeními, a to i prostřednictvím právního zastoupení". Okresní soud podle §24 odst. 1 tr. zák. upustil od potrestání stěžovatele, protože měl za to, že stěžovatel spáchal trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost a vzhledem k povaze spáchaného činu a k jeho dosavadnímu životu lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věci před soudem postačí k jeho nápravě. Okresní soud současně podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozenou organizaci Myslivecké sdružení Skalka s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odvolání stěžovatele bylo krajským soudem zamítnuto pro nedůvodnost. Odvolací soud shledal provedené dokazování dostatečným a ztotožnil se se skutkovými a právními závěry okresního soudu. Odvolací soud pouze upozornil, že v rozhodnutí o trestu nebyly "zcela splněny podmínky" pro upuštění o potrestání, ovšem to nebylo možno považovat za pochybení v neprospěch stěžovatele.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. zák., neboť dovodil, že bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. zák.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval závěry okresního soudu a krajského soudu v jeho trestní věci, dále vylíčil skutkové okolnosti členské schůze mysliveckého sdružení s tím, že z funkce předsedy nebyl (dle zákona a stanov) platně odvolán, a rovněž poukázal na související (dřívější) občanskoprávní řízení a argumentoval, že ačkoliv závěry soudů v tomto řízení zastávané ohledně jeho odvolání z funkce předsedy jsou nesprávné a stěžovatel se v tomto občanskoprávním řízení nemohl bránit, trestní soudy v jeho věci z těchto závěrů vycházely. Stěžovatel tvrdí porušení jeho práva na soudní ochranu a rovnost stran. Závěrem uvedl, že nemohla být naplněna v jeho trestní věci subjektivní stránka trestného činu, když nebyl z funkce odvolán a zcela oprávněně tak předpokládal (v souladu se zákonem a stanovami), že je stále předsedou sdružení; žaloba proti němu přitom nebyla podána.
V podání ze dne 16. 2. 2007 stěžovatel konstatoval, že napadá také rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť dovolání nebylo odmítnuto pro nepřípustnost z důvodů závisejících na uvážení dovolacího soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 7. 2006 sp. zn. 8 Tdo 832/2006, je zjevně neopodstatněná.
Z usnesení Nejvyššího soudu se podává, že stěžovatel podal dovolání, které "opřel" o §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší správní soud shrnul námitky obsažené ve stěžovatelově dovolání a dospěl k závěru, že stěžovatel sice formálně tvrdil dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci, avšak fakticky v dovolání uplatňuje výhrady ke skutkovým zjištěním a k hodnocení důkazů, které však žádný z dovolacího důvodů dle §265b odst. 1 tr. řádu nenaplňují. Pod tento typ pro dovolání nezpůsobilých námitek zařadil Nejvyšší soud i dvě tvrzení (ohledně znaku subjektivní stránky a znaku způsobení vážné újmy), které by mohly mít právní charakter, avšak stěžovatel tato svá dvě (obecnější) tvrzení podpořil konkrétními námitkami vyloženě skutkového charakteru, kde Nejvyšší soud nemohl řešit žádnou právní otázku. Dovolací soud konstatoval současně, že námitka o porušení práva na spravedlivý proces je pak zcela procesního charakteru a nelze ji pod zmíněný dovolací důvod podřadit; primárně se i touto námitkou stěžovatel domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů. Závěrem Nejvyšší soud konstatoval, že neshledal ani libovůli nižších soudů, resp. extrémní rozpor mezi vykonanými skutkovými zjištěními soudů na straně jedné a jejich právním hodnocením na straně druhé (zakládající porušení základních práv stěžovatele), tedy nebyl zde důvod pro výjimečné hodnocení skutkových námitek dovolacím soudem.
Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšším soudem vyslovený závěr o dosahu dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu odpovídá jeho ustálené judikatuře, která byla opakovaně akceptována i ze strany Ústavního soudu. Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci. Ústavní soud přitom neshledal, že by se Nejvyšší soud dovolacími námitkami stěžovatele řádně nezabýval nebo že by tyto nesprávně zařadil k námitkám skutkovým a námitkám proti hodnocení důkazů. Ostatně, jak je patrno z ústavní stížnosti, ani stěžovatel nevznáší proti unesení Nejvyššího soudu argumentaci, kde by zpochybňoval závěr Nejvyššího soudu, že námitky stěžovatele (příp. které) vůbec nespadaly pod přípustné dovolací důvody. Argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti evidentně směřuje pouze do rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu.
Požadavek stěžovatele na zrušení usnesení Nejvyššího soudu je tak zjevně neopodstatněný, proto Ústavní soud v tomto rozsahu ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu".
Uvedené závěry se pak nutně promítají také do posouzení ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1 2006 č. j.
9 To 13/2006-247 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 10. 2005 č. j. 14 T 39/2005-231.
Dovolání v trestním řízení (§265a a násl. tr. ř.) není vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Je třeba mít na zřeteli zákonné dovolací důvody a řádnou obranu práv; tomu přispívá i povinnost odborného právního zastoupení.
Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro nezpůsobilé dovolací důvody, tedy nikoliv shledáno nepřípustným z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu, nelze v daném případě pro počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti aplikovat výjimku dle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Z toho plyne, že v případě napadeného prvostupňového a odvolacího rozhodnutí lhůta pro podání ústavní stížnosti počala běžet již od doručení odvolacího rozhodnutí stěžovateli (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud zjistil, že usnesení krajského soudu bylo doručeno stěžovateli dne 21. 2. 2006 a jeho obhájci dne 22. 2. 2006; je tedy zřejmé, že ústavní stížnost byla proti rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně podána opožděně.
Ústavní soud proto v tomto rozsahu odmítl ústavní stížnost jako podanou po lhůtě dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu