ECLI:CZ:US:2010:3.US.814.10.1
sp. zn. III. ÚS 814/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Vilémem Peřinou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Brněnská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010 č. j. 32 Cdo 421/2009-247 a rozsudkům Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 7. 2008 č. j. 17 Co 283/2007-222 a Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 5. 9. 2006 č. j. 15 C 220/2004-176, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů, vydanými v jeho občanskoprávní věci, bylo porušeno "základní právo ... na projednání věci", resp. "na spravedlivý proces, zaručený mu v článku 36 Listiny základních práv a svobod", a aby proto Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení.
Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Litoměřicích sp. zn. 15 C 220/2004 se podává, že tento soud rozsudkem ze dne 5. 9. 2006 č. j. 15 C 220/2004-176 zavázal stěžovatele (žalovaného) zaplatit žalobkyni Galileo Real, k. s., částku 1 000 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu ručení za závazek ze smlouvy o úvěru. Námitku stěžovatele, že podpis na prohlášení o ručitelském závazku není jeho, soud odmítl s tím, že ve prospěch pravosti stěžovatelova podpisu svědčí fakt, že byl řádně ověřen v notářské kanceláři, což bylo prokázáno výpisy z ověřovací knihy a výslechem pracovnice kanceláře.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2008 č. j. 17 Co 283/2007-222 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. K odvolací námitce, že se soud nevypořádal s usnesením o odložení stěžovatelova trestního oznámení pro trestný čin úvěrového podvodu, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel ručitelské smlouvy nepodepsal, avšak nepodařilo se zjistit skutečnosti opravňující zahájit trestní řízení proti konkrétní osobě, odvolací soud uvedl, že takové rozhodnutí není rozhodnutím, jímž by byl dle ustanovení §135 o. s. ř. vázán.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2010 č. j. 32 Cdo 421/2009-247 stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost odmítl. Vyložil, že otázku výkladu a aplikace ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s usnesením o odložení trestního oznámení posoudil soud v souladu s existující judikaturou, a proto tato námitka nemohla založit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu, a tím ani stěžovateli potřebný závěr, že jeho dovolání je přípustné.
Stěžovatel je názoru, že obecné soudy z něj učinily "podřadného poškozeného" a nepřiznaly mu ochranu tím, že vycházely z právního názoru, dle kterého je soud v občanském soudním řízení vázán zjištěním, že byl spáchán trestný čin, jen na základě rozsudku soudu, a nikoli rozhodnutí policejního orgánu v přípravném řízení trestním. Stěžovatel namítá, že nemohou existovat dvě skupiny poškozených, z nichž jedna (poškození ve věcech, v nichž byl vydán rozsudek trestního soudu) je nadřazena druhé (poškození, jejichž věc byla ukončena v přípravném řízení), a má tím více práv. Stěžovatel považuje za nepřípustné, aby byl poškozeným v trestním řízení - bez ohledu, na to zda byl pachatel zjištěn - a současně "odsouzen" k zaplacení žalované částky.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
Posuzována z uvedených hledisek, stěžovatelova ústavní stížnost neobstojí.
Právní názor, jejž stěžovatel podrobil kritice, soudy srozumitelně vysvětlily a odkázaly na dlouhodobě konstantní judikaturu, a proto o interpretačním excesu - relevantním z pohledu ústavněprávního - uvažovat nelze. Jestliže právní věda i praxe důsledně setrvává na stanovisku, že občanskoprávní soud je vázán toliko odsuzujícím rozsudkem vydaným v trestním řízení, a nikoli již rozsudkem zprošťujícím (srov. kupř. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999 sp. zn. 21 Cdo 2368/98, Soudní rozhledy č. 8/1999, s. 246), pak tím spíše, již logicky, nemůže být vázán pouhým usnesením policejního orgánu o odložení trestního oznámení. Prověřování realizované policejním orgánem z podnětu trestního oznámení slouží ke zjištění skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin (srov. ustanovení §158 odst. 3 trestního řádu), jež je významné jen potud, dovoluje-li zahájit trestní stíhání proti konkrétní osobě (srov. ustanovení §164 odst. 1 trestního řádu); je tedy řízením předběžné povahy, které slouží toliko ke shromáždění dostupných a použitelných důkazních prostředků, zatímco samotné dokazování (tj. provádění a hodnocení důkazů) a autoritativní rozhodnutí o vině a trestu je soustředěno do té roviny trestního řízení, jež se odbývá před soudem. Proto ústavně nekonformním by naopak bylo prosazení principu, který prosazuje stěžovatel, totiž vázanosti občanskoprávního soudu pouhým rozhodnutím policejního orgánu vydaného v rámci řízení, jež nezahrnuje projednání a rozhodnutí trestní věci na bázi principů, zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod.
Ačkoli tu stěžovatelem prosazovaná vázanost usnesením o odložení trestního oznámení tedy není, soud prvního stupně jej v rámci vypořádání se se stěžovatelovými námitkami nepominul, a nad rámec takové přímé procesní povinnosti náležitě osvětlil, z jakého důvodu skutkové úvahy v něm obsažené nepovažoval - pro rozhodnutí v dané věci - za rozhodné; současně vyložil, z jakých důvodů dospěl k vlastním skutkovým závěrům, a na základě jakých důkazů, jež v řízení provedl.
Pak stojí za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že právě tak je tomu ve věci ústavní stížnosti stěžovatele.
Jako návrh zjevně neopodstatněný senát Ústavního soudu tudíž ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu