ECLI:CZ:US:2010:3.US.819.10.1
sp. zn. III. ÚS 819/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy a Pavla Rychetského, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. S., zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. prosince 2009 sp. zn. 1 Afs 106/2009, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Krajský soud v Brně zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 6. srpna 2008 č. j. 10902/08-1100-706807, které nevyhovělo jeho odvolání proti rozhodnutí správce daně - Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 10. ledna 2008 č. j. 4924/08/303912/3432. Tímto rozhodnutím bylo podle ustanovení §49 odst. 2 písm. b) zák. č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen "daňový řád"), zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 29. června 2007 č. j. 161984/07/303912/0942 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996. Odvolání bylo zamítnuto, protože bylo podáno po stanovené lhůtě.
Krajský soud v Brně nepřisvědčil žalobním tvrzením stěžovatele, že Finanční ředitelství v Brně porušilo svým postupem pravidla daňového řízení. Naopak po přezkoumání případu dospěl ke shodnému závěru, že podal-li stěžovatel odvolání proti rozhodnutí Finančního ředitelství teprve dne 19. prosince 2007, stalo se tak po uplynutí zákonné odvolací lhůty, která uplynula dne 8. října 2007 a dodatečný platební rozkaz nabyl právní moci dne 9. října 2007.
Proti oběma rozhodnutím (Finančního ředitelství v Brně a Krajského soudu v Brně) brojil stěžovatel kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel nesouhlasil se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v daném případě se soud otázkou prekluze práva na vyměření daně nemůže zabývat a zabývá se pouze otázkou opožděnosti podaného odvolání, nikoliv tedy zákonností rozhodnutí, vůči němuž odvolání směřovalo.
Dle tvrzení stěžovatele se soudy otázkou prekluze měly zabývat jako prioritní, tedy zkoumat, zda dodatečný platební výměr, proti kterému odvolání směřovalo (bez ohledu na včasnost či opožděnost), byl vydán v prekluzivní lhůtě a zda v této lhůtě mohl nabýt právní moci. Následně pak soud mohl řešit otázku včasnosti či opožděnosti vydání rozhodnutí správcem daně (ve vztahu k prekluzivní lhůtě), nikoliv k podání opravného prostředku. Stěžovatel tvrdil, že pokud daň byla vyměřena za zdaňovací období roku 1996 dodatečným platebním výměrem ze dne 29. června 2007, který nabyl právní moci dne 6. září 2007, je zřejmé, že již zaniklo právo správce daně daň vyměřit po uplynutí této desetileté prekluzivní lhůty za situace, kdy byl doručen veřejnou vyhláškou dle §19 daňového řádu, a proto ani jeho odvolání nemohlo být podáno po stanovené lhůtě.
V ústavní stížnosti stěžovatel argumentuje judikaturou Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu a domáhá se zrušení výše uvedeného dodatečného platebního výměru
II.
Ústavní soud se tak jako v jiných případech zabýval nejprve formální stránkou ústavní stížnosti. Zjistil, že byla podána včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále "zákon o Ústavním soudu")] a vyhovuje i co do ostatních formálních náležitostí zákonu o Ústavním soudu. Proto mohl přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její obsahové stránky. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle ustanovení §42 odst. 4 a §76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu vyzval Ústavní soud účastníka řízení, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil.
Nejvyšší správní soud jako účastník řízení uvedl, že v rozhodnutí o kasační stížnosti napadeném ústavní stížností jsou dostatečně podrobně rozvedeny důvody, na základě nichž byla kasační stížnost zamítnuta, proto na ně odkázal. Dále navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná a současně udělil souhlas dle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s rozhodnutím bez ústního jednání.
Stěžovateli byla zaslána vyjádření účastníků řízení na vědomí. Stěžovatel na tato vyjádření ve stanovené lhůtě nereagoval.
III.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a to ani soudnictví správního. Není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není proto povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Z obsahu předmětného návrhu vyplývá, že podstatou stížnostní argumentace je polemika se závěry Nejvyššího správního soudu ohledně výkladu tvrzeného uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření daně dodatečným platebním výměrem, který v napadeném rozhodnutí uvedl, že se jedná o materiální námitku směřující k meritornímu přezkoumání otázky, zda došlo k zákonnému stanovení předmětné daňové povinnosti. Ve věci stěžovatele však byla předmětem soudního přezkumu zákonnost rozhodnutí, kterým odvolací orgán zamítl odvolání daňového subjektu do rozhodnutí správce daně vydaného podle §49 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Nejvyšší správní soud pouze zkoumal, zda byly splněny podmínky pro aplikaci citovaného ustanovení, s nimiž zákon spojuje zamítnutí odvolání z tohoto procesního důvodu. Soud se tak při přezkumu tohoto typu rozhodnutí otázkou prekluze práva správce daně na vyměření daňové povinnosti zabývat nemůže, k přezkoumání těchto otázek totiž slouží řízení o opravných prostředcích proti samotnému rozhodnutí o vyměření daně. Krajský soud v Brně se k otázce prekluze práva okrajově vyjádřil, toto pochybení nemohlo mít vliv na zákonnost jeho rozhodnutí. Jde ovšem o polemiku v rovině výkladu běžného zákona (zde procesních pravidel správního soudnictví, resp. daňového řízení). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatele, v důsledku interpretace právních předpisů, která jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Nic takového v posuzovaném případě zjištěno nebylo. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá námitky zcela shodného obsahu i rozsahu, jako to učinil již v řízení před správními soudy. Ty však své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily a s námitkami zopakovanými nyní v ústavní stížnosti se podrobně vypořádaly. K jejich závěrům nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro jeho rozhodování žádné výhrady (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2000/07 http://nalus.usoud.cz.).
Nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku Ústavní soud dodává následující. Pokud jde o námitky nulity, bylo na místě je uplatnit při přezkoumávání rozhodnutí finančního úřadu - daňového výměru. Zmeškáním lhůty k podání řádného opravného prostředku se o možnost této argumentace stěžovatel sám připravil, neboť v dalším řízení už bylo možno přezkoumávat jen ty jeho námitky, které se týkaly zmeškaní, resp. zachování odvolací lhůty. Výjimečný v tomto směru nemůže být ani postup ve správním soudnictví. Otázku nicotnosti mohly soudy zvažovat jen ve vztahu k napadenému rozhodnutí, nikoliv již ve vztahu k daňovým výměrům. Institut nicotnosti nelze dle přesvědčení Ústavního soudu vykládat natolik extenzivním způsobem, že by správní soudy měly povinnost bez ohledu na plynutí lhůt znovu přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů, u nichž žádná možnost opravného prostředku není. Ostatně i pro podání samostatné žaloby dle soudního řádu správního na vyslovení nicotnosti rozhodnutí platí dle §72 odst. 1 soudního řádu správního dvouměsíční lhůta, jejíž zmeškání nelze dle odst. 4 cit. ustanovení prominout.
Za dané situace Ústavní soud v projednávané věci neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vybočilo z mezí ústavnosti a že by jimi došlo k porušení základních práv stěžovatele, a proto podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. května 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu