ECLI:CZ:US:2010:3.US.831.10.1
sp. zn. III. ÚS 831/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 20. května 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. J. K., zastoupeného Mgr. Janem Bažantem, advokátem v Mladé Boleslavi, Palackého 267, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. března 2010 č. j. 1 KZN 432/2010-6, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 21. 3. 2010, doplněnou dne 4. 5. 2010, se stěžovatel domáhal zrušení vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 5. března 2010 č. j. 1 KZN 432/2010-6. Dle stěžovatele došlo k porušení čl. 1 Ústavy, a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina".
Stěžovatel namítal, že opakovaně oznámil podezření ze spáchání trestného činu úředníkem p. T., avšak orgány činné v trestním řízení (zejména policie a okresní státní zastupitelství) byly nečinné, věc řádně neprošetřily a nezahájily trestní stíhání; posledním opatřením v dané věci bylo napadené vyrozumění. Dle stěžovatele tak orgány činné v trestním řízení postupovaly libovolně, formalisticky a v rozporu s trestním řádem i Ústavou. Nesouhlasí s tím, že napadeným vyjádřením je považován případ za vyřízený. Dle stěžovatele orgány činné v trestním řízení nevydaly jediný zákonem předpokládaný akt státní moci a případ odložily ad acta, protože se jim věc nechce šetřit a korupci podporují.
Z předložené kopie napadeného vyrozumění se podává, že stěžovatel podal dne 3. 11. 2009 podnět okresnímu státnímu zastupitelství o podezření ze spáchání trestného činu jinou osobou, okresní státní zastupitelství podnět předalo policii k prošetření, policie stěžovatele o svém postupu vyrozuměla, následně okresní státní zastupitelství k dalšímu podnětu stěžovatele přezkoumalo postup policie a stěžovatele o výsledku vyrozumělo, poté stěžovatel zaslal krajskému státnímu zastupitelství dvě podání, ve kterých vyjádřil nespokojenost s postupem policie a okresního státního zastupitelství ve věci jeho podnětů. Krajské státní zastupitelství vykonalo proto dohled dle §12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a následně zaslalo stěžovateli napadené vyrozumění, kterým obě podání jako nedůvodná odložilo. Dle vyrozumění krajské státní zastupitelství postup okresního státního zástupce přezkoumalo a neshledalo pochybení.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Dle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, může ústavní stížnost podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V daném případě stěžovatel napadá nikoliv akt předpokládaný výše citovaným ustanovením, ale vyrozumění orgánu činného v trestním řízení, kterým byl stěžovatel pouze informován o způsobu vyřešení/vyřízení jeho podnětu (dvou podání), resp. o tom, jaký byl dohlížecí postup nadřízeného orgánu vůči orgánu podřízenému. Nejedná se o úkon, kterým by byla orgánem veřejné moci zakládána, měněna, rušena či závazně určována práva a povinnosti stěžovatele. Nadto je z napadeného vyrozumění zřejmé, že krajské státní zastupitelství nebylo nečinné, oběma podáními stěžovatele se řádně zabývalo a dohled nad okresním státním zastupitelstvím provedlo; ve vyrozumění také dostatečně a adekvátně reagovalo i na konkrétní námitky stěžovatele.
Dále je třeba uvést, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti jsou zcela obecné a není zřejmé, v čem vlastně stěžovatel spatřuje porušení ústavního pořádku či svých ústavně zaručených práv, ať už krajským státním zastupitelstvím nebo jinými orgány činnými v trestním řízení. Z obsahu ústavní stížnosti pouze obecně vyplývá, že stěžovatel usiluje o to, aby byly zahájeny úkony trestního řízení proti jiné osobě. Ústavní soud však musí v tomto směru poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná pravidla nestanoví, natož aby takový požadavek byl chráněn na ústavní úrovni. Při vědomí pozitivních povinností na poli ochrany základních práv a svobod dospěl přiměřeně k témuž závěru i Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud nemá za to, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, proto postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu