ECLI:CZ:US:2010:3.US.86.10.1
sp. zn. III. ÚS 86/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Pension Marianne, s. r. o., se sídlem ve Zlíně, ul. 3. května 639, 2) A. B. a 3) B. B., zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín II/385, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009 č. j. 21 Cdo 826/2008-184, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 22. 10. 2007, č. j. 60 Co 352/2007-129, a usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. 4. 2007, č. j. 6 C 145/2006-64, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud - pro porušení čl. 90, věty první, Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (zakládajících právo na "řádný a zákonný proces", resp. na "spravedlivý proces"), a dále čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (o nedotknutelnosti vlastnictví a právu na pokojné užívání majetku) - zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů, vydaná v jejich občanskoprávní věci.
K porušení těchto práv mělo podle stěžovatelů dojít v záhlaví označenými rozhodnutími vydanými v řízení podle ustanovení §200y a násl. o. s. ř., pakliže jejich výsledkem bylo nařízení soudního prodeje zástav - nemovitostí, jejichž jsou vlastníky (a tvrzenými zástavními dlužníky), a to ve prospěch žalujícího M. B., zástavního věřitele. Stěžovatelé především oponují výkladové koncepci realizace zástavního práva, již obecné soudy na základě zmíněných procesních ustanovení (a korespondujících norem hmotněprávních) v dané věci uplatnily na základě ustálené judikatury, vycházející z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, a poté - v jednotlivostech - napadená rozhodnutí kritizují pro opomenutí věc hodnotit z hledisek, jež podle jejich názoru přesto měla být relevantní (která v jednotlivých argumentačních partiích ústavní stížnosti předesílají jako "neprovedení dokazování" ohledně "popření soukromé listiny", "reálnosti smlouvy o půjčce a vzniku zástavního práva", "vážnosti vůle", "ustanovení §196a obchodního zákoníku", "promlčení" a posléze se mají týkat i "dodatků ke smlouvě o půjčce peněz").
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Není-li však, jak bylo řečeno, kategorie správnosti finálním referenčním hlediskem ústavně právního přezkumu, pak se jeho kontext - jde-li o namítaný nedostatek spravedlivého procesu - nemůže projevit jinak než poměřením, zda soudy podaný výklad rozhodných hmotněprávních ustanovení je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. nepředstavuje-li tím výklad extrémní, resp. excesivní. To je v dané věci rozhodující, neboť i argument dotčením ústavně zaručeného práva vlastnit majetek a pokojně jej užívat je zde prosaditelný až teprve jakožto důsledek - případných - ústavněprávně kvalifikovaných vad občanskoprávního řízení, z nějž vzešla rozhodnutí, napadená ústavní stížností.
Oproti očekáváním stěžovatelů však právní názory, jež byly v dané věci obecnými soudy uplatněny, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze.
Nelze dovodit ani výkladový exces či nepředvídatelnost vydaných rozhodnutí, případně absenci jejich logického a srozumitelného odůvodnění, což jediné by zde mohlo být významné při ústavněprávním přezkumu v řízení podané interpretace rozhodného podústavního práva. Obecné soudy své právní názory adekvátně odůvodnily a jimi přijaté závěry jsou zcela konzistentní s dlouhodobě ustálenou soudní praxí (srov. zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, uveřejněné pod č. 37/2005 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek), jež adekvátně reflektuje hmotněprávně zakotvený účel zástavního práva, pakliže jím je "zajištění pohledávky pro případ, že dluh který jí odpovídá, nebude včas splněn s tím, že v tomto případě lze dosáhnout uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy" (§152 obč. zák.; viz též §165a odst. 1 obč. zák.).
Na tom nic nemění ani kritika "z řad odborné právnické veřejnosti", ku které se stěžovatelé uchylují, jež ostatně neobstojí ani z pohledu existující judikatury Ústavního soudu, jestliže nález ze dne 19. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 114/06, jehož se dovolávají, působí očividně jim protisměrně; výslovně se zde totiž konstatuje, že "judikaturu Nejvyššího soudu ... považuje Ústavní soud za ústavně souladnou", a má zde na mysli, jak se v odůvodnění uvádí, právě stěžovateli oponované usnesení ze dne 2. 12. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1467/2004. Od tohoto hodnocení není důvod (a ani podmínky) se zde odchýlit, jelikož zásadně platí, že i Ústavní soud je vázán nálezy, jež vydal.
Řečené je pro posouzení ústavní stížnosti stěžovatelů rozhodující, neboť i v dané věci se tím uplatní názor, který Ústavní soud traktuje opakovaně, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený jiný zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
Postačí tedy na odůvodnění uvedeného nálezu Ústavního soudu odkázat.
To lze dostatečně vztáhnout i k té (druhé) části argumentace stěžovatelů, již směřují k obecnými soudy údajně pominutým (skutkovým či právním) jednotlivostem rozhodného vztahu účastníků řízení, neboť i ty jsou "zaštítěny" tímto nálezem, a odkázány - ve shodě s odůvodněním rozhodnutí Nejvyššího soudu - jednak (zde) na režim pouhého "osvědčení" (nikoli tedy dle stěžovatelů "chybějícího" dokazování) a jednak (posléze) na následující procesní stadium, totiž řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, v němž jsou povinnému k dispozici všechny námitky, jichž se (předčasně) stěžovatelé dovolávají už nyní. Přitom není ani spolehlivý (ústavněprávně relevantní) důvod nesouhlasit s dovolacím soudem, že rozhodné skutečnosti k nařízení prodeje zástavy doloženy v dané věci byly.
Jen pro úplnost a k doplnění lze poznamenat (k přiznaným nákladům řízení o soudním prodeji zástavy), že vedle názoru, Ústavním soudem již vyjádřeného, lze téhož dosíci na základě úsudku, že tyto náklady nelze vykonat jinak než v navazujícím řízení o výkon rozhodnutí prodejem zástavy, a to s těmi důsledky pro obranu stěžovatelů, jež byly v předchozím již zaznamenány.
Je tedy namístě závěr, že se stěžovatelům existenci zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, čímž je znovu odůvodněn výše předznačený úsudek, že jejich ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jako takovou ji Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Vzhledem k dosaženému výsledku řízení postrádá opodstatnění návrh stěžovatelů, aby vykonatelnost napadených rozhodnutí byla odložena, přičemž ani zvláštního - zamítavého výroku - již netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. ledna 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu