ECLI:CZ:US:2010:3.US.873.10.1
sp. zn. III. ÚS 873/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Melantrich, akciové společnosti pro grafický průmysl a nakladatelství v Praze a. s., IČ: 27636 674 se sídlem Matice školské 106/11, České Budějovice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem AK BROŽ BROŽ VALA advokátní kancelář s. r. o. se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. ledna 2010 č. j. 28 Cdo 4678/2009-162 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2009 č. j. 11 Co 578/2008-132, za účasti Nejvyššího soudu ČR a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti napadá v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí, kterými podle jejího názoru, byla porušena základní práva a svobody ve smyslu čl. 11 odst. 1, odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvě, čl. 4 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a čl. 90 a čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Stěžovatelka se žalobou proti České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Bytovému podniku Prahy 1 - státní podnik v likvidaci domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí - budovy čp. 901 a pozemku parcela č. 600 v Jindřišské ulici č. 5 v katastrálním území Nové Město, zapsaných na LV č. 10 u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "předmětné nemovitosti"). V žalobě stěžovatelka tvrdila, že je vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť její vlastnické právo vzniklo v roce 1924 na základě trhové smlouvy a do doby podání žaloby nezaniklo, i když v příslušných veřejných knihách je jako jejich vlastník od roku 1960 zapsána Česká republika, přičemž druhému žalovanému přísluší právo k jejich užívání. Její žaloba byla obecnými soudy zamítnuta s poukazem na právní závěry uvedené ve stanovisku Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 Pl. ÚS-st. 21/05, aniž ve věci bylo prováděno dokazování. Dovolací soud její dovolání odmítl jako nepřípustné.
Obecné soudy se údajně žalobou stěžovatelky "reálně" nezabývaly, nevypořádaly se s její argumentací, přičemž stěžovatelka tvrdí, že výše označené stanovisko Ústavního soudu na projednávanou věc nelze aplikovat, protože je právnickou osobou, která se z tohoto důvodu nemohla domáhat ochrany svých vlastnických práv podle restitučních předpisů. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy ve svých rozhodnutích nemohou pouze odkázat na judikaturu (v dané věci) Ústavního soudu, aniž současně nezváží, zda konkrétní okolnosti projednávané věci jsou stejné či odlišné od případu, který byl příslušnou judikaturou řešen, případě zda není třeba dosud platnou judikaturu na základě předestřených argumentů doplnit či korigovat. To se v projednávané věci nastalo.
Největší pochybení stěžovatelka shledává v postupu dovolacího soudu, který se v odůvodnění napadeného rozhodnutí omezil jen na odkaz na stanovisko Ústavního soudu, přitom se nezabýval možnými odlišnostmi či specifiky projednávané věci. Stěžovatelka zdůrazňuje, že výše zmiňované stanovisko Ústavního soudu nemělo být v předmětné věci vůbec aplikováno, neboť na věc nelze aplikovat žádný restituční zákon, protože se podanou žalobou nedomáhala vydání či navrácení svého vlastnictví, ale určení vlastnictví k nemovitostem, které nikdy nezaniklo.
Stěžovatelka zdůrazňuje, že za vyvlastněný majetek jí nebyla vyplacena ani nabídnuta žádná finanční náhrada. Závěry plenárního nálezu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 jsou údajně v rozporu s pozdějším nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/09, jakož i s celou řadou stěžovatelkou označených základních práv.
II.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2009 č. j. 11 Co 578/2008-132 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé jako věcně správný, pokud tento soud zamítl žalobu stěžovatelky o určení vlastnictví předmětných nemovitostí. Odvolací soud v souladu s právním názorem soudu prvního stupně dále doplnil, že posuzovat platnost a účinky správních nebo jiných aktů, na jejichž základě docházelo k převodům vlastnictví, je po tak dlouhé době obtížné či dokonce nemožné, přičemž je třeba s ohledem na právní jistotu dotčených subjektů považovat pravomocná rozhodnutí soudu či jiného orgánu, kterým bylo rozhodováno o nabytí či pozbytí vlastnictví za "nezpochybnitelnou právní skutečnost". Podle názoru odvolacího soudu stěžovatelka na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, protože předmětná žaloba není prostředkem prevence, ale nástrojem změny dlouhotrvajících vlastnických poměrů. Stěžovatelka sama uvedla, že předmětné nemovitosti převzal čs. stát bez právního důvodu nejpozději v roce 1960, kdy bylo jeho vlastnické právo vloženo do katastru nemovitostí.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 4. 1. 2010 č. j. 28 Cdo 4678/2009-162 dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné.
Přípustnost dovolání stěžovatelky posoudil dovolací soud podle ustanovení §237 odst. 1, písm. c), odst. 3 o. s. ř., přičemž nezjistil, že by odvolací soud svým rozsudkem řešil některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy či soudem dovolacím; nezjistil rovněž, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, případně právní otázku, která by dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla řešena.
III.
Po zvážení námitek stěžovatelky dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podstatou námitek stěžovatelky je polemika s právními závěry obou obecných soudů, přičemž podrobuje kritice i odmítavé usnesení dovolacího soudu. Stěžovatelka především tvrdí, že pokud restituční předpisy nestanovují způsob zmírnění nebo nápravy majetkové újmy, která vznikla určitému subjektu jak před datem 25. 2. 1948, tak po něm, lze se domáhat ochrany vlastnických práv, byť zaniklých (před datem i po datu 25. 2. 1948), procesními prostředky podle obecných předpisů, v projednávané věci konkrétně určovací žalobou ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
Tento názor stěžovatelky není správný. Ústavní soud setrvává i nadále na názorech, vyslovených ve stanovisku Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., z něhož při svém rozhodování vycházely jak obecné soudy, tak i dovolací soud. Určovací žaloba je sice nástrojem ochrany subjektivního práva před neoprávněnými zásahy do vlastnických práv, jde však o nástroj preventivní povahy, tedy lze jím předcházet stavům nejistoty ohledně existence určitého práva nebo výkonu. S preventivní funkcí určovací žalovy je úzce spojen požadavek existence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a tento zájem musí být vyvolán stavem, který způsobuje, že právní vztah žalobce se stal či stává nejistým.
Jak již uvedl dovolací soud, stěžovatelka nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem, neboť v daném případě chybí na její straně jak legitimní očekávání, tak i preventivní ochrana žalobce, neboť je nepochybné, že při porušení práva, jehož ochrany se stěžovatelka cestou určovací žaloby domáhala, nemá preventivní ochrana žalobce žádný smysl. Je proto nutné i nadále trvat na názoru, že nelze obcházet smysl a účel restitučních předpisů, neboť k nápravě křivd může docházet jen ve věcném a časovém rámci těch předpisů, které k takovému účelu byly přijaty a nikoli mimo něj. Jestliže tedy zákonodárce neprojevil vůli zmírnit či odčinit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let před datem 1. ledna 1990 (viz ust. §1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.) a jestliže např. některé osoby nezahrnul mezi osoby oprávněné, přičemž křivdy na nich spáchané neučinil předmětem úpravy těchto zvláštních restitučních zákonů, nelze poskytnout ochranu pouze tvrzenému vlastnickému právu, které bylo státem odňato před uvedeným datem.
Ústavní soud ve výše citovaném stanovisku dospěl rovněž k závěru, že "restituční zákony (tedy včetně zákona č. 87/1991 Sb.) v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který tento získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními,...", což ovšem neznamená, že by Ústavní soud tímto dovodil, že restitučními předpisy ex lege došlo u takového majetku ke znárodnění. Takový výklad zastávaný stěžovatelkou je nesprávný.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že by později přijatý nález Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 27/09 na výše uvedených závěrech Ústavního soudu obecně akceptovaných obecnými soudy i soudem dovolacím cokoli v uvedené problematice změnil.
Ze všech výše vyložených důvodů proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu