ECLI:CZ:US:2010:3.US.887.10.1
sp. zn. III. ÚS 887/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. června 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MASS-NATVENTURES, s. r. o., se sídlem Borovany, Jílovice, Šalmanovice 30, zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem v Kamenici nad Lipou, Bořetín 73, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010 č. j. 28 Cdo 15/2010-439 ve spojení s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného v řízení o určení vlastnictví, neboť tvrdí, že jím byla porušena rovnost subjektů před zákonem, zákonnost a zásada stejného obsahu ochrany vlastnického práva každého vlastníka podle čl. 1, čl. 4 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka zároveň žádá o odložení (v textu ústavní stížnosti je zřejmě mylně použit termín "doložení") vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k tomu, že v případě jeho výkonu - vydání nemovitostí - by mohlo dojít k nezvratným změnám v právním i technickém stavu předmětné nemovitosti.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti napadá výrok I. a II. shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu. V závěru ústavní stížnosti zmiňuje rozhodnutí odvolacího soudu, ovšem z kontextu ústavní stížnosti vyplývá, že jde o zřejmý (a nikoli jediný) přepis.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s postupem dovolacího soudu při rozhodování o určení vlastnictví k nemovitostem specifikovaným v napadených rozhodnutích. Obdobně jako v dovolacím řízení stěžovatelka především tvrdí, že nebyla správně posouzena aktivní věcná legitimace žalobkyň k podání žaloby, neboť v řízení nebylo doloženo, že jsou oprávněnými osobami. Polemizuje s aplikací judikatury Ústavního soudu na daný případ a kritizuje zákonnou úpravu vlastnických vztahů k půdě. Stěžovatelka dále předcházejícímu řízení vytýká řadu procesněprávních i hmotněprávních nedostatků.
Předně je třeba uvést, že Ústavní soud se ústavní stížností téže stěžovatelky, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. prosince 2006 č. j. 8 Co 2017/2006-340, vydanému v témže řízení, zabýval s tím, že ústavní stížnost odmítl pro nepřípustnost (sp. zn. II. ÚS 303/07), neboť stěžovatelka podala současně s ústavní stížností dovolání. Podruhé se Ústavní soud zabýval ústavní stížností téže stěžovatelky směřující proti uvedenému rozsudku pod sp. zn. II. ÚS 3054/09, kdy ji opět odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelka podala ústavní stížnost v době, kdy ještě nebylo o jejím dovolání Nejvyšším soudem rozhodnuto.
Až nyní mohl tedy Ústavní soud přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti stěžovatelky, neboť o dovolání stěžovatelky bylo již dovolacím soudem rozhodnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu a stěžovatelka podala ústavní stížnost v zákonné lhůtě v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Po přezkoumání předmětné ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud především zjistil, že napadené rozhodnutí dovolacího soudu není v rozporu s principy ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Usnesení dovolacího soudu je dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodněno. Z obsahu přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě stěžovatelky bylo přípustnost dovolání třeba posoudit podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle něhož je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Na základě výkladu právních předpisů a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v dané věci nešlo v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení některé právní otázky v rozporu s hmotným právem, ani o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že u dovolání nebyly splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle příslušných ustanovení o. s. ř. Na základě těchto skutečností Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací soud svůj závěr, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný prostředek přípustný, řádným a dostatečným způsobem odůvodnil. Ústavní soud k argumentaci stěžovatelky připomíná, že s ohledem na své ústavní postavení a ústavní rozhraničení pravomocí obecného a ústavního soudnictví není povolán k přezkumu správnosti aplikace předpisů podústavního práva. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelkou zpochybněný postup dovolacího soudu není případem svévole ani není v extrémním rozporu s principu spravedlnosti, není vyslovení protiústavnosti zpochybněných závěrů na místě. Dovolací soud dostatečně logicky a srozumitelně vysvětlil, jaké důvody jej vedly k napadenému usnesení, a Ústavní soud na ně v dalším odkazuje.
Protože Ústavní soud neshledal v napadeném usnesení Nejvyššího soudu porušení základních práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud nemohl vyhovět ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit. Pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh její osud.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu