ECLI:CZ:US:2010:3.US.928.10.1
sp. zn. III. ÚS 928/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. května 2010 v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. PhDr. J. S., zastoupeného JUDr. Bc. Patrikem Matyáškem, Ph.D., advokátem v Brně, Údolní 33, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2009 č. j. 20 Co 153/2009-36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 29. 3. 2010 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jím bylo zasaženo do jeho práva zajištěného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a její přílohy zjistil, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 20. 10. 2008 č. j. 69 Nc 5740/2008-10 byla k návrhu oprávněné Kliniky JAGGY, s. r. o., nařízena na majetek stěžovatele jako povinného exekuce pro uspokojení pohledávky představující částku ve výši 3 690 Kč s příslušenstvím, náklady předchozího řízení ve výši 8 052 Kč, jakož i nálady exekuce, jejímž provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. K. Urban. Proti výroku soudu prvního stupně o nákladech exekuce (výrok III) podal stěžovatel odvolání, avšak Krajský soud v Brně toto usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že soudní exekutor vyčíslil náklady oprávněného částkou ve výši 4 284 Kč, a to na základě ustanovení §3 a §12 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a §13 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dále poukazuje na ustanovení §87 odst. 2 a 3, §88 exekučního řádu s tím, že jedna věc je přiznání náhrady nákladů účelně vynaložených a druhá je vyčíslení její výše, přičemž dle stěžovatele v dané věci nelze bez dalšího vyčíslit náhradu nákladů exekučního řízení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb. Stěžovatel následně cituje z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 92/08, ze dne 21. 5. 2008 sp. zn. I. ÚS 1056/07 a ze dne 6. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 828/06 a tvrdí, že se odvolací soud s jeho námitkou proti výroku soudu prvního stupně, týkajícího se nákladů řízení, nevypořádal. Pouze ji zamítl a důvody toho postupu v odůvodnění svého usnesení neuvedl. Dle stěžovatele úkolem soudů nemůže být pouze mechanické rozhodování o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, ale soudy musí brát v úvahu i okolnosti, které mohou přiznání či nepřiznání, stejně jako výši účelně vynaložených nákladů, ovlivnit. Takovou okolností mělo být dle stěžovatele to, že jednal s právním zástupcem vedlejšího účastníka o smírném vyřešení celé věci a projevil vůli pohledávku dobrovolně uhradit.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není, vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
Z odůvodnění napadeného usnesení lze zjistit, že výše uvedenou okolností, tj. že stěžovatel projevil vůli pohledávku dobrovolně uhradit, se odvolací soud zabýval, námitky stěžovatele odmítl jako právně irelevantní a tento svůj závěr řádně odůvodnil. Stěžovatelovo tvrzení v ústavní stížnosti je tudíž evidentně nedůvodné. Jde-li o věcnou správnost daného právního posouzení, Ústavní soud připomíná, že je orgánem ochrany ústavnosti, a tudíž k takovému přezkumu oprávněn není, nicméně ani z tohoto pohledu by neměl co obecnému soudu vytknout.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. května 2010
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu