ECLI:CZ:US:2010:3.US.954.10.1
sp. zn. III. ÚS 954/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Z. U., zastoupeného JUDr. Milenou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Liberci, tř. 1. máje 97, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 12. 2009, č. j. 55 To 615/2009-30, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 23. 10. 2009, č. j. 2 T 97/2009-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jež byla vydána v trestní věci o obnovu řízení, a jimiž byl jeho návrh, aby byla obnova povolena, zamítnut. Stěžovatel tvrdí, že napadenými usneseními byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy").
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nevěnovaly adekvátní pozornost "novosti" důkazu, jímž měl být výslech svědka J. Š.; má za to, že představuje nový důkaz, který může zpochybnit doposud zjištěný skutkový stav, avšak obnova řízení přesto povolena nebyla. Ve svých důsledcích tak podle stěžovatelova názoru nebyly odstraněny nedostatky ve skutkových zjištěních, ke kterým došlo v původním řízení, v němž byl prý odsouzen v podstatě "na základě jediného důkazu v jeho neprospěch", totiž "rozporuplné výpovědi poškozeného".
Dále stěžovatel namítá, že v řízení nebylo rozhodnuto o jeho návrhu na "odnětí trestní věci vedené u OS v Liberci a přikázání jinému soudu podle §25 tr. řádu", vzneseném spolu s námitkou podjatosti předsedkyně senátu téhož soudu Mgr. Taťjany Bernátkové.
V původním řízení byl stěžovatel rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 28. 7. 2006, č. j. 2 T 184/2004-107, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 55 To 407/2006, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Soud prvního stupně stěžovatelův návrh na povolení obnovy v záhlaví označeným usnesením zamítl poté, co dospěl k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení dle §278 odst. 1 tr. řádu dány nejsou, jelikož skutečnosti, které podle stěžovatele možnost obnovy řízení zakládají, nejsou skutečnostmi novými, neboť byly známy již v době rozhodování nalézacího i odvolacího soudu. Důkazní návrhy, na které stěžovatel nyní odkazuje, "byly vzneseny již v rámci původního řízení", přičemž "s výslechem svědka Š." se "vypořádal již krajský soud ve svém rozhodnutí z 8. 7. 2008".
Soud prvního stupně předtím usneseními ze dne 10. 7. 2009, č. j. 2 T 97/2009-7, a ze dne 23. 10. 2009, č. j. 2 T 97/2009-20, ke stěžovatelem opakovaně vznesené námitce podjatosti rozhodl tak, že "podle §30 odst. 1 tr. řádu Mgr. Taťjana Bernátková, předsedkyně senátu Okresního soudu v Liberci, není vyloučena z vykonávání úkonů tr. řízení" v předmětné věci.
Soud druhého stupně stěžovatelovu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu (jako nedůvodnou) zamítl; přijal závěry soudu prvního stupně a v jednotlivostech je dále rozvedl a posílil. Vysvětlil, že poukazy stěžovatele na údajné "rozpory mezi svědeckými výpověďmi poškozeného E. a svědků N. a P." v původním řízení, "výslech svědka J. Š.", který byl v původním (odvolacím) řízení shledán nadbytečným, jakož i vyšetření stěžovatele polygrafem, relevantní nové skutečnosti nepředstavují; rovněž stěžovatelovým návrhem na psychologicko-psychiatrické vyšetření poškozeného E. se zabýval soud již v původním řízení, a doplnění dokazování v tomto směru není proveditelné, jelikož jmenovaný zemřel.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Obdobné zásady je nutné vztáhnout i k posouzení otázky, vyšly-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, což je významné z hlediska zde rozhodného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu.
Obnova řízení skončeného pravomocným rozsudkem postihuje výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci, a na tomto novém skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu.
Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").
Důkazy a skutečnosti musí být - ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu - "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak.
V projednávané ústavní stížnosti je významné, že stěžovatel ve svém návrhu na povolení obnovy poukazuje výlučně na okolnosti, jež byly posuzovány v původním řízení; se stěžovatelovými výhradami se obecné soudy též adekvátně (a ústavněprávně konformním způsobem) již dříve vypořádaly, a na tehdejší závěry se v napadených rozhodnutích o návrhu na obnovu řízení explicite, konkrétními odkazy, odvolaly. Podstatou argumentace ústavní stížnosti je tím pokračující polemika stěžovatele s obecnými soudy na úrovni původního řízení, a naopak není přesvědčivého důvodu, aby stěžovatelova tvrzení mohla být hodnotitelná jakožto skutkově "nová" ve smyslu citovaného ustanovení §278 odst. 1 tr. řádu; závěry obecných soudů nejenže nelze identifikovat s excesem či svévolí, ale nadto očividně platí, že napadená rozhodnutí jsou přiléhavě (logicky a srozumitelně) a věcně obhajitelně odůvodněna, čímž jsou možnosti ústavněprávního přezkumu (jde-li o námitku nedostatku spravedlivého procesu, již stěžovatel - jako jedinou - vznesl) vyčerpány.
V podrobnostech, a již jen stěžovateli na vysvětlenou, lze poznamenat, že obecné soudy v odůvodněních usnesení vydaných v řízení o návrhu na povolení obnovy adekvátně vyložily, že důkaz výslechem svědka Š., pakliže nebyl s odůvodněním nadbytečnosti proveden v původním řízení, není již proto (obdobně jako další navržené důkazy) efektivně uplatnitelný coby důkaz nový, jenž by mohl být v řízení o obnově relevantní.
Výtkou ohledně "extrémního nesouladu" skutkových zjištění "s provedenými důkazy" pak stěžovatel jen obrací znovu pozornost k původnímu řízení, což však neodpovídá vymezení předmětu posuzované ústavní stížnosti, a svědčí o nepochopení, k čemu institut obnovy řízení slouží; tím "odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních v původním řízení" vskutku není.
Absence rozhodnutí o návrhu stěžovatele na odnětí a přikázání věci podle §25 tr. řádu měla v konkrétním případě výhradně formální povahu, a svojí podstatou nebyla způsobilá zpochybnit zákonný charakter vydaného meritorního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. 4 Tz 42/2009, a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2481/09); uvedený požadavek stěžovatele se totiž odvíjel výhradně z výše specifikované námitky podjatosti, o níž Okresní soud v Liberci usneseními ze dne 10. 7. 2009, č. j. 2 T 97/2009-7, a ze dne 23. 10. 2009, č. j. 2 T 97/2009-20, rozhodl negativně, což v ústavní stížnosti předmět - natožpak ústavněprávně relevantní - oponentury nepředstavovalo.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
Z řečeného plyne, že tak je tomu v posuzované věci.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu