ECLI:CZ:US:2010:3.US.982.10.1
sp. zn. III. ÚS 982/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín 1, Masarykovo nám. 193/20, proti rozsudkům Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 1. 2010 č. j. 12 Cmo 241/2009-120 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2009 č. j. 26 Cm 47/2007-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozsudky obecných soudů, vydaná v jeho obchodněprávní věci, neboť jimi podle jeho názoru bylo porušeno právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 3. 2009 č. j. 26 Cm 47/2007-97 uložil stěžovateli (žalovanému) povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení, k němuž došlo tím, že žalobkyně mu na základě uzavřené kupní smlouvy zaplatila zálohu na kupní cenu zboží, avšak zboží dodáno nebylo, v důsledku čehož od smlouvy odstoupila.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 1. 2010 č. j. 12 Cmo 241/2009-120 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že zčásti - co do úroku z prodlení - žalobu zamítl. Přitakal soudu prvního stupně, že stěžovatel neprokázal existenci ústní dohody o prodloužení lhůty k dodání zboží (což nemohlo být spolehlivě objasněno ani výslechem J. D., jednatele žalobkyně), a ztotožnil se i s tím, že poštovní podací lístek není důkazem způsobilým prokázat, že stěžovatel odeslal žalobkyni podání, obsahující výzvu k odběru zboží. K jeho obraně, v níž uplatnil vůči žalobkyni nárok na náhradu škody z důvodu porušení kupní smlouvy neodebráním zboží, pak odvolací soud dovodil, že nebylo prokázáno porušení smluvních povinností žalobkyní, a naopak smlouvu porušil stěžovatel nedodáním zboží včas, pročež o úspěšný nárok na náhradu škody jít nemohlo.
Stěžovatel uvádí, že v dané věci, z pohledu jeho obrany proti nároku žalobkyně, bylo klíčové, zda mezi žalobkyní a jím došlo k uzavření dohody o prodloužení dodací lhůty a zda od kupní smlouvy řádně odstoupil. Podle jeho názoru pak není správný závěr obecných soudů, že tyto skutečnosti neprokázal, a poukazuje na to, že na podporu svých tvrzení navrhl provedení odpovídajících důkazů, jmenovitě odstoupením od smlouvy, podacími lístky prokazujícími odeslání tohoto úkonu, svou účastnickou výpovědí, výslechem Z. B. a bývalého jednatele žalobkyně J. D., jenž měl vědět o tom, že od kupní smlouvy vskutku odstoupil. Tím, že soudy provedení navržených důkazů odmítly, a to bez řádného odůvodnění, mu neumožnily potřebná tvrzení prokázat.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud konstantně judikuje, že zjištění a hodnocení skutkového stavu je záležitostí obecných soudů a že z hlediska ústavněprávního může být zkoumána toliko otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a logickou základnu, zda postupem soudu nebyly opomenuty relevantní důkazy či byly použity důkazy v rozporu s procesními předpisy, případně zda hodnocení důkazů není založeno na zřejmé svévoli.
V rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 359/05 (jakož i mnoha jiných) Ústavní soud vymezil obecné podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu zásahu do pravidel spravedlivého procesu. Ohledně kategorie tzv. opomenutých důkazů (čehož se stěžovatel mimo jiné dovolával) jde o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, avšak důkazní návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, případně zcela opomenut, "což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci" (ostatní uvažované typové situace "opomenutých" důkazů jsou v dané věci nepodstatné). Na druhé straně Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému; je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
V souladu s citovanou judikaturou se soudy stěžovatelovými důkazními návrhy - oproti jeho nazírání - zabývaly, rozhodly o nich, a uvedly, z jakých důvodů jim nevyhověly; neprovedení navržených důkazů opřely o úsudek, že navržené důkazy nemají vypovídací hodnotu ve vztahu k dokazované skutečnosti, a tím tudíž o důvod, který - jak je patrno z výkladu podaného výše - je Ústavním soudem uznáván.
V ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.
Z řečeného se podává, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu