ECLI:CZ:US:2010:4.US.1100.10.1
sp. zn. IV. ÚS 1100/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2010 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného JUDr. Vratislavem Klimentem, advokátem, AK se sídlem v Přerově, pracoviště Pavelčákova 20, 772 00 Olomouc, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 12. 2009 čj. 5 To 66/2009-4649 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 2 Ústavy domáhal zrušení shora označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2009 čj. 50 T 14/2004-4550, věc byla vrácena soudu prvního stupně a současně bylo nařízeno, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu.
Stěžovatel podrobně zrekapituloval průběh a výsledky trestního řízení, ve kterém byl obžalován z účastenství na trestném činu vraždy ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) k §219 odst. 1, odst. 2 písm. c) a f) tr. zákona, a opakovaně naposledy rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2009 spolu s ostatními obžalovanými zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. c) tr. řádu. Stěžovatel poukázal na to, že ačkoliv pozornost věnovaná objasnění trestné činnosti obžalovaných orgány činnými v přípravném řízení byla Vrchním soudem v Praze hodnocena jako nadstandardní, nalézací soud se vždy řídil pokyny odvolacího soudu a důkazní situace již nemůže, zejména ve vztahu ke spoluobžalovanému J. V., doznat podstatnější změny, přesto Vrchní soud v Praze v ústavní stížností napadeném usnesení trvá na prošetření skutečností, které dle názoru stěžovatele přestupují rámec vlastního předmětu trestního řízení. V této souvislosti se mu rozhodnutí odvolacího soudu na změnu složení senátu, jakkoliv je jeho realizace podle §262 tr. řádu možná, jeví jako možné porušení práva na zákonného soudce.
Stěžovatel dále upozornil na nepřiměřenou délku trvání trestního stíhání, ve kterém státní zástupkyně nepředložila žádný průkaz viny obžalovaných a odvolací soud bez konkrétních důvodů a jejich individualizace k jednotlivým obžalovaným opakovaně prodlužuje řízení; jeho postup v řízení stěžovatel označil za nesprávný, založený na svévolné interpretaci práva a za natolik extrémní, že vybočuje z postulátů zakotvených v Listině a Ústavě.
Z napadeného usnesení přiloženého k ústavní stížnosti vyplynulo, že Vrchní soud v Olomouci zjistil vady rozsudku a porušení ustanovení trestního zákona a v odůvodnění svého rozhodnutí se jimi podrobně zabýval. Na základě konstatování všech nesrovnalostí a rozporů, v odůvodnění usnesení popsaných na str. 9 - 13, Vrchní soud v Olomouci rozhodl jak shora uvedeno.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, vždy zkoumá, zda tato splňuje všechny zákonem požadované formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). To se týká podmínek ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžadují, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4, str. 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak v této souvislosti představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Pokud tedy stěžovatel napadl rozhodnutí, kterým byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí ve věci, bylo třeba na takovou ústavní stížnost nahlížet jako na nepřípustnou, neboť řízení v jeho věci dále pokračuje. I když napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci je z hlediska formálního pravomocné, není jím ještě pravomocně ukončeno trestní řízení; z toho plyne, že v průběhu následného řízení přísluší stěžovateli celá řada procesních nástrojů k ochraně jeho práv [srov. též nálezy sp. zn. IV.ÚS 290/03, Sb. n. u. sv. 32 str. 321 (326), sp. zn. IV.ÚS 158/04 tamtéž sv. 37, str. 23 (31), či usnesení sp. zn. IV.ÚS 372/04, sp. zn. IV.ÚS 1865/09 dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz].
Ústavní stížnost napadající výrok, jímž byla věc přikázána jinému senátu, shledal Ústavní soud přípustnou. Po přezkoumání napadeného výroku z hlediska tvrzeného porušení práva na zákonného soudce dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
Ústavní garance zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny sice stanoví, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", avšak zároveň také určuje, že "příslušnost soudu i soudce stanoví zákon". Vzhledem k tomu, že zákon stanoví příslušnost soudce, je zřejmé, že i případná výjimka, je-li stanovena v zákoně, tuto příslušnost určuje zákonným způsobem. Ustanovení §262 trestního řádu umožňuje, při rozhodování o odvolání, společně s vrácením věci nalézacímu soudu nařídit projednání v jiném složení senátu.
Z napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci je patrné, že soud využil zákonné možnosti a dostatečně, v mezích ustanovení §262 trestního řádu, tento svůj postup odůvodnil. Proto v něm nelze spatřovat rozhodování vybočující ze zásad trestního řízení. Vrchní soud v Olomouci přiměřeným způsobem popsal, jakými úvahami se řídil a z jakých konkrétních okolností při vyvození stěžovatelem kritizovaného závěru vycházel, pročež postačí na toto rozhodnutí odkázat, a to aniž by tím Ústavní soud hodlal jakkoliv prejudikovat další postup soudu nalézacího.
Namítl-li stěžovatel průtahy v řízení, je patrno, že brojil proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci [§87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci, pod který Ústavní soud řadí i průtahy v řízení či nečinnost orgánu veřejné moci, je v judikatuře Ústavního soudu chápán zpravidla jako převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručených právům a svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem řádné rozhodovací pravomoci tohoto orgánu a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení; z této fakticity musí posléze vyplynout, že důsledkům takového zásahu orgánu veřejné moci nelze čelit jinak než ústavní stížností (srov. např. nález sp. zn. III.ÚS 62/95, Sb. n. u. sv. 4 str. 243).
Domáhá-li se ústavně právní ochrany účastník soudního řízení, které v době podání jeho ústavní stížnosti probíhalo, ale dosud nebylo ukončeno, bývá zpravidla podstatou jeho stížnostního žádání zamezení časovým prodlevám a zájem na brzkém ukončení případu vydáním meritorního rozhodnutí. Podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, shledá-li Ústavní soud takovou ústavní stížnost důvodnou a vyhoví-li jí, nálezem zakáže tomuto orgánu, aby v porušování práv a svobod stěžovatele pokračoval (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 313/97, Sb.n.u. sv. 9, str. 361 a další), případně přikáže, aby ve věci (neprodleně) jednal (srov. nález sp. zn. IV.ÚS 466/97, Sb.n.u. sv. 10, str. 251, sp. zn. II.ÚS 225/01, Sb.n.u. sv. 23, str. 35 a další), či aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (srov. např. nález sp. zn. I.ÚS 5/96, Sb.n.u. sv. 6, str. 335 a další). Účelem zásahu Ústavního soudu je zamezení nedůvodné nečinnosti obecného soudu a příkaz k včasnému poskytování ochrany právům podle čl. 90 Ústavy.
Ve stěžovatelově případě však Ústavní soud takovým způsobem zakročit nemohl. Přestože trestní řízení pokračuje již šestým rokem, Ústavní soud by mohl zasáhnout do probíhajícího procesu jen za situace, pokud by průtahy v řízení byly aktuální, jejich náprava nebyla zjednána ani na základě návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu ve smyslu ustanovení §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, na jehož předcházející využití Ústavní soud váže přípustnost ústavní stížnosti (srov. např. nález IV.ÚS 180/04, Sb. n. u., sv. 34, str. 157), a zejména pokud by o to byl stěžovatelem žádán. Stěžovatel však ve svém stížnostním žádání žádný zakazovací či přikazovací výrok Ústavního soudu nenavrhl [§82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Nemůže-li Ústavní soud z tohoto důvodu vůči obecnému soudu efektivně zasáhnout, je jakékoliv další zkoumání této otázky bez významu a tvrzení stěžovatele o porušení kautel hlavy páté Listiny v tomto směru zjevně neopodstatněné. Pokud stěžoval namítl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci přinese další zbytečné a neodůvodněné průtahy řízení o skutku, který se udál v roce 1995, Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší usuzovat o budoucím postupu obecných soudů, neboť zákonnou i ústavní povinností soudu, jehož rozhodnutí bylo nadřízeným soudem zrušeno, je bez průtahů v řízení pokračovat a ve věci rozhodnout.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a dílem podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2010
Miloslav Výborný, v. r.
předseda senátu Ústavního soudu