ECLI:CZ:US:2010:4.US.1176.07.1
sp. zn. IV. ÚS 1176/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudkyně Vlasty Formánkové a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatele JUDr. P. J., zastoupeného JUDr. Ladislavem Lamačem, advokátem se sídlem Palackého 4, Olomouc 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 1081/2004-272 ze dne 28. 2. 2007, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 5. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1081/2004-272 ze dne 28. 2. 2007.
Z obsahu ústavní stížnosti a z jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 14. 11. 1999 u Krajského soudu v Ostravě návrh na prohlášení konkurzu na majetek obchodní společnosti SELIKO, a. s., v likvidaci, u níž byl zaměstnán. Krajský soud v Ostravě návrh usnesením sp. zn. 33 K 107/99 ze dne 14. 12. 1999 zamítl, nicméně Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením sp. zn. Ko 46/2000 ze dne 30. 4. 2001 jeho rozhodnutí zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Dříve než stihl Krajský soud v Ostravě o návrhu opětovně rozhodnout, byl na majetek společnosti prohlášen konkurz usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 45 K 35/2000-448 ze dne 13. 8. 2001; řízení před Krajským soudem v Brně bylo přitom zahájeno dne 8. 6. 2000. Ve věci bylo poté střídavě jednáno u Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ostravě, přičemž vrchní soud posléze rozhodl o místní příslušnosti usnesením č. j. Ncd 32/2002-229 ze dne 5. 2. 2004 tak, že se věc vedená u Krajského soudu v Ostravě Krajskému soudu v Brně nepřikazuje. Krajský soud v Ostravě poté usnesením č. j. 33 K 107/99-232 ze dne 12. 3. 2004 řízení zastavil, když konstatoval, že na dlužníka byl již prohlášen konkurz Krajským soudem v Brně a dle §159 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád") nemůže být projednávána věc, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto. Stěžovatel se společně s dalšími věřiteli proti tomuto rozhodnutí odvolal, přičemž poukazoval na skutečnost, že soud pominul překážku litispendence a postupoval v rozporu s ustanovením §4 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"). Vrchní soud nicméně usnesením č. j. 2 Ko 73/2004-250 ze dne 10. 6. 2004 rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě potvrdil. Stěžovatel podal proti rozhodnutí vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 Odo 1081/2004-272 ze dne 28. 2. 2007 zamítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil věc nesprávně, neboť nezohlednil ustanovení §4 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání, dle nějž se další návrh na prohlášení konkurzu považuje za přistoupení k řízení, jakož i stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17. 6. 1998 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1998, svazek č. 7, str. 353), nicméně náprava těchto nesprávností, byť technicky možná, by dle Nejvyššího soudu znamenala vážný zásah do průběhu konkurzního řízení, to vše za situace, kdy je i v zájmu stěžovatele, aby konkurz nadále probíhal. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatel dle obsahu spisu Krajského soudu v Brně svou pohledávku řádně a včas přihlásil, nesprávným rozhodnutím tohoto soudu tedy ve svých právech zkrácen nebyl. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání zamítl, byť je shledal opodstatněným. Současně Nejvyšší soud poznamenal, že z hlediska určení doby, v níž je možno uplatnit neúčinnost úkonů dlužníka, je ovšem třeba vycházet z data 14. 11. 1999, tzn. z data, kdy byl podán původní návrh.
Stěžovatel měl za to, že výše popsaným postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce, vyplývající z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č.j. 29 Odo 1081/2004-272 ze dne 28. 2. 2007 svým nálezem zrušil.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k jejímu věcnému projednání. Poté, co Ústavní soud napadené rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Nepostačuje tedy bez dalšího, je-li napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nesprávné či nezákonné z pohledu "jednoduchého" práva, nýbrž je nezbytné, aby se jeho následky negativně projevily ve sféře ústavně zaručených práv a svobod.
V projednávané věci bylo v důsledku pochybení obecných soudů při aplikaci předmětných ustanovení občanského soudního řádu a zákona o konkurzu a vyrovnání vedeno konkurzní řízení u Krajského soudu v Brně, ačkoliv místně příslušným byl Krajský soud v Ostravě. Je však na místě znovu připomenout, že Ústavní soud neposuzuje postup obecných soudů z hlediska jeho zákonnosti, nýbrž z hlediska ochrany základních práv a svobod, přičemž jedním z kritérií pro hodnocení, zda chybnou aplikací "jednoduchého" práva došlo či nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, je rovněž intenzita, s níž se takový zásah negativně projevil v právní sféře stěžovatele.
Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 2/93 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 37, str. 267 a násl.) vyložil účel a historickou genezi práva na zákonného soudce, přičemž konstatoval, že smyslem práva na zákonného soudce je především vyloučit, aby věci byly soudcům přidělovány účelově a ad hoc. Právo na zákonného soudce je tedy tradičně pojímáno tak, že jde o ochranu účastníka řízení před účelovou manipulací s určením konkrétního soudu pro řízení a rozhodování v konkrétní právní věci, která by mohla ohrozit regulérnost a objektivnost jak samotného soudního procesu, tak i jeho výsledku (srov. rovněž usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 150/10, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
V projednávané věci byl výše popsaný postup obecných soudů zjevně výsledkem mylného výkladu práva (na možnost nesprávného výkladu příslušných ustanovení ostatně reagovalo i zmíněné sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98) a následné neúspěšné snahy se s nastalým stavem vypořádat, nikoliv účelovou manipulací s místní příslušností soudů a přidělením případu. Stěžovatel ostatně ani netvrdil, že by řízení před Krajským soudem v Brně nesplňovalo parametry spravedlivého procesu či že by byl v důsledku namítaného postupu obecných soudů nějak zkrácen ve svých právech, jež prostřednictvím konkurzního řízení uplatnil. V tomto specifickém případě proto lze přisvědčit argumentaci Nejvyššího soudu, že bylo v zájmu všech účastníků konkurzního řízení, aby toto řízení nadále pokračovalo, a to tím spíše, že konkurz byl prohlášen již v roce 2001 a opakování celého řízení by znamenalo jeho významné prodloužení, nehledě k zásahu do právní jistoty jeho účastníků a třetích osob. Ústavní soud tedy za situace, kdy tvrzené porušení ústavně zaručených práv stěžovatele mělo toliko formální charakter a kdy by v důsledku vyhovění ústavní stížnosti byla významně dotčena práva dalších osob, neshledal porušení čl. 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2010
Miloslav Výborný
předseda senátu Ústavního soudu